Mnichov 1938: český sen o boji a vítězství stále žije

  13:40
Otázka, zda se měli Češi a Slováci bránit v září 1938 útoku Němců, Poláků a Maďarů, je svůdná, právě tak jako záhadná i prakticky nezodpověditelná. Přesto přitahuje pozornost jako žádná jiná osudová křižovatka českých dějin. Podle neoficiálních šetření prý dlouhodobě podporují boj spíše ženy, zatímco muži schvaluje kapitulaci.

Protagonisté mnichovské dohody na dobovém snímku - Signatáři mnichovské dohody (zleva): britský premiér Neville Chamberlain, francouzský předseda vlády Edouard Daladier, říšský führer Adolf Hitler a italský duce Benito Mussolini | foto: Profimedia.cz

Ještě po desetiletích se lidé ptají: „Měli jsme se v roce 1938 bránit, nebo ne?“ Když se do sporu o to, zda jsme měli po Mnichovu bojovat, dostali v televizním pořadu Historie.cs odborníci, tedy historikové, budiž. Pánové mají zkoumání dějin v popisu práce a na podobné vyhrocené okamžiky z minulosti si vytvářejí názor.

Pozoruhodnější však bylo, když se tato otázka řešila i na tiskovém setkání před konferencí „Československo a krize demokracie ve střední Evropě ve 30. a 40. letech 20. století – hledání východisek“. Ale i tady si nakonec člověk řekl – média jsou média, spekulovat o bojování je atraktivnější než se zabývat souvislostmi zahraniční politiky kdesi v dávné minulosti.

Jak říká historik Jan Němeček: „Zajímavější jsou z tohoto hlediska husité než národní obrození. Válčení je efektnější.“ Nebo ještě jinak: zajímavější než „Být, či nebýt?“ je dozajista „Bít se, či nebít?“.

Teprve v hospodě v podbrdské obci Nové Mitrovice jsem však pochopil, že problém válčení a neválčení v třicátém osmém roce minulého století nevcucla beze stopy černá díra nezájmu o minulost. Spor tam otevřeli dva mládenci u piva s argumenty, jež bych od nich ani nečekal.

Slovy nevybíravými říkali vlastně totéž, co oni historici, a vyhrotili otázku téměř až k násilné hraně. Je zbabělost nejít bránit vlast v předem ztraceném boji? Nebo je neodpovědnost k osudům rodiny (a koneckonců i té rodné země) v marném boji padnout a nechat tu všechno napospas?

Zkuste si v klidu sednout a postavit si v hlavě a v srdci proti sobě takové dvě krajnosti. V onom mnichovském září roku 1938 jiná možnost nebyla. Jenom tyto dvě.

Vybrat si katastrofu
Můžeme si o prezidentu Edvardu Benešovi myslet, co chceme, avšak nelze nevěřit řádkům z jeho Pamětí: „Úplně fyzicky i duševně vyčerpán, s nepopsatelnými pocity v srdci a těžkými myšlenkami o hrozném politickém a mravním rozvratu, který zmítal Evropou a rozvrátí ji snad úplně...“

O tom, jak rozpolcen byl tehdejší veřejný život, svědčí dopis, který Benešovi už do Londýna poslal 7. listopadu dr. Ladislav Rašín: „Ze dvou katastrof, které jsme měli na vybranou, volil jste tu, k níž došlo. Já bych volil tu druhou – válku. V tom jsem se s Vámi neshodoval. Ale proto nepozbyl jsem úcty k Vašim schopnostem a vlastnostem...“ Dodejme, že se jednalo o omluvný dopis: tento poslanec za Národní sjednocení obvinil předtím Beneše ze zbabělosti.

Zodpovědní volili tenkrát mezi krajnostmi. Bylo by proto slušné a poctivé vážit si jejich rozhodnutí s přihlédnutím k době, v níž je činili. Snadno se to horlivě křičí o zbabělcích nebo naopak neodpovědných „válečnících“ nad půllitrem nebo hrnkem v časech mírových.

Muži plakali a stříleli kočky
Můj tatínek mi vyprávěl, že když se vraceli po Mnichovu od hranic, mnozí zuřili, někteří plakali. Dokonce prý slyšel i zoufalou větu: „Za tohle půjdeme s Němcem na Francii!“ Na všeobecně rozšířenou legendu o odhodlání vojáků a vůbec všeho lidu bojovat odpovídají některé zpochybňující studie historiků, zejména Jana Tesaře, jenomže nevidím důvod, proč bych nevěřil svému tátovi, zvlášť když mi současně přiznal, jaký měl strach.

Když byl v mobilizaci v noci sám na „stojce“, v úzkosti, s níž za každým šustnutím v křoví cítil „ordnera“, zastřelil nevinnou kočku na lovu. Nicméně domů nešel s ulehčením, ale s pocitem hanby a zoufalství.

Literární fikce

. Tři fikce o Mnichovu

V posledních letech se objevily nejméně tři literární fikce promýšlející možnosti kontrafaktuálního vývoje v září 1938. Všechny v různé míře předkládají optimistickou variantu – obrana by podle nich byla daleko lepší než přijetí diktátu velmocí.

Peklo Beneš: o šťastnějším Československu
Román autora sci-fi Josefa Nesvadby z roku 2002 počítá s tím, že Beneš zabránil Mnichovu, vyjednal neutralitu a vyhnul se následné válce. Zlom způsobí odvážní čeští pokrývači, kteří ve Vídni zabrání vítězství fašistů a oslabí tak Hitlera.

Český sen autora Oldřicha Knitla z roku 2004 je jakousi polodokumentární fikcí, v níž plukovník Emanuel Moravec zatkne prezidenta Beneše a generálové zavelí k boji. Češi dlouho vzdorují, a i když nakonec prohrají, boj je zcela změní jako národ – už nekradou a nezávidí.

A 640stránková mystifikace Jana Drnka Žáby v mlíku z roku 2007 má jasný happy end. Češi odrazí útok Němců a již v říjnu 1938 slaví na Letné obrovské vítězství. Kniha uvažuje i o vývoji v nové realitě.

Správce pevnostního komplexu Dobrošov vzpomíná, jak v roce 1988 pozval na vzpomínkové posezení poslední žijící z osádky bunkru, a ti uznali, že poté, co se dozvěděli o kapitulaci, pocítili úlevu, byť byli předtím rozhodnuti samozřejmě padnout. Možná že si to odlehčení tatínek vytěsnil, ale rozhodně bych ho nesoudil za radost z toho, že se může vrátit za mou maminkou. Vždyť kdyby tomu bylo jinak a tatínek tam na severu Čech zůstal a bojoval, možná bych se nenarodil.

Trauma z porážky?
„Když na oné tiskové konferenci položili novináři zásadní otázku, zda jsme měli bojovat, dlouho jsem nad ní přemýšlel,“ říká historik Jan Němeček. A pokračuje: „Někteří říkají, že Mnichov a naše kapitulace v nás vytvořily jakési trauma. Já ale přemýšlel, jak bychom nazvali trauma, které by v nás vzniklo, kdyby se republika bránila? Kdyby armáda byla rozdrcena a my utrpěli ztráty nejen vojenské, ale i na civilním obyvatelstvu... Jaké trauma bychom řešili nyní? Trauma z porážky? Polsko je větší, jak to, že se Poláci dokázali bránit jen dva týdny? Myslím, že válka by se pouze odložila, protože Němci by jistě utrpěli ztráty, ale nic by se nezměnilo na tom, že bychom byli okupováni,“ říká Němeček.

Podle něj by nám navíc Britové neodpustili, že jsme odmítli jejich doporučení. „Mohli bychom s velkou pravděpodobností být označeni za viníky ´velké války´. Uvědomme si, že v období Mnichova jsme byli pro Velkou Británii – a ta jediná měla potenciál k nějaké zásadní vojenské akci – někde na třetím čtvrtém žebříčku priorit. Nechtěla tříštit síly. Francie od nás dala ruce pryč... Bojovat v této situaci by znamenalo vytvořit si jiné trauma než to, které je dodnes medializováno, trauma rychle poražené země se všemi důsledky té porážky...“

Cešky fójak, toprá fójak
Hraběnka von Botzenheim navštívila Josefa Švejka v nemocničním baráku, hladila ho po neholené tváři a říkala, že „cešky fójak je toprá fójak“. Dobrý voják Švejk se stal symbolem českého vojenství a zdejší statečnosti.

„Je to nesmysl,“ oponuje historik Eduard Stehlík, „V celém dvacátém století se naši vojáci chovali statečně. Máme dobré vojáky a ne dobré vojáky Švejky. A ti dobří vojáci tehdy museli odejít ze svých pozic až na výjimky bez jediného výstřelu. Mluvil jsem s mnoha důstojníky a dodnes při té vzpomínce pláčou. Cítí na sobě cejch zbabělců. Takové řešení, před jaké byli postaveni, je vůbec nenapadlo. Kapitulovat! To pro ně byla urážka. Sdílím s nimi názor, že to byla otázka národní hrdosti, armáda není na přehlídky, ale na obranu země. Navíc naši vojáci měli zkušenosti, podstatná část jejích důstojníků byla z legií, a zejména ruští legionáři se naučili bojovat s přesilou. Možná že kdyby rozhodující politici viděli, že do pár měsíců bude i zbývající pokapitulační torzo státu ztracené, uvažovali by jinak. Jistě, s největší pravděpodobností bychom tu válku prohráli. Ale se ctí.“

Poláci do toho šli a dodnes mají podle něho své hrdiny a bojové vzpomínky. „Wehrmacht ještě nebyl připraven na válku, prošel si několika reorganizacemi, začleňoval rakouské divize, sami němečtí generálové říkali: Ano, ovládneme svět, ale až později. Opakuji – prohráli bychom, ale Hitlera by to stálo hodně. A nám ta kapitulace vynesla pověst národa, který nestřílí a raději stáhne ocas.“

Dny před Mnichovem
Vášnivé dny okolo Mnichova prožívali vojáci i civilové skutečně horečně. Lidé demonstrovali. Dne 22. září 1938 vstoupili do generální stávky, kterou, jak píše historik Zdeněk Kárník, nevyvolala žádná politická strana ani uskupení. Stejně jako demonstraci před tehdejším parlamentem (dnes náměstí Jana Palacha), jíž se zúčastnilo na výzvu Výboru na obranu republiky čtvrt milionu lidí. Československá armáda mobilizovala.

Přesné údaje o poměru obou armád jsou dodnes předmětem diskusí. Podle Kárníka mohlo Československo nasadit 42 divizí, v nich 16 rot a 34 čet lehkých tanků, obrněné vlaky, dělostřelectvo, 12 baterií těžkých minometů a 55 bojových letek.

Proti tomu bylo v možnostech Němců – vypočítává publicista Karel Pacner – nasadit 47 až 48 divizí, čtyři rakouské divize a dalších sedm rezervních divizí. Ovšem výzbroj wehrmachtu byla lepší. Mohlo vyjet 1 800 tanků, pravda, ne tak moderních, jako bylo 340 našich, podpořených ještě 70 tančíky. Ale 2 400 německých letadel bylo mnohem výkonnějších než 1 500 československých zastaralých. Podle názoru některých vojenských historiků byli však naši piloti lépe vycvičeni.

Dalo by se připočítat ještě opevnění na hranicích. Buďme však objektivní: nebylo zdaleka dokončené a hlavně – neprošlo nikdy žádnou „zkouškou ohněm“. Kdo ví, zda by pro Němce bylo tak vážnou překážkou, jak se čekalo.

Ovšem mezinárodní tlak byl zdrcující. Skutečně hrozilo, že budeme označeni za iniciátory konfliktu ve střední Evropě.

Veškeré bezpečnostní záruky se hroutily. Armádní velení sdělilo politické reprezentaci země 29. září, že vojáci jsou připraveni bojovat. Náčelník generálního štábu, generalissimus československé armády generál Ludvík Krejčí, voják legionářské krve, přiletěl na poradu vládní koalice.

Kárník cituje z jeho vzpomínek: „Tam jsem ke svému překvapení zjistil, že kapitulace je vlastně hotová. Potom zasedala vláda pod předsednictvím dr. Beneše a v té době francouzský a myslím, že i anglický vyslanec telefonovali, aby prezident odstoupil, že by byl Hitler povolnější.“

Zavřete oči, čekám venku
Bylo hotovo. Vycítili to i občané. Ještě 30. září se konala demonstrace, ale přišlo pouhých osm tisíc lidí. Svádí to říci, že osud oznámil hrobovým hlasem: Dokonáno jest! A občané se rozešli za svým.

Tato přelétavost zdejší veřejnosti od obrovského vzepětí k následnému rychlému a hlubokému propadu buď do melancholie, nebo spíše do jisté zapomínající lehkomyslnosti se stala pověstnou. Lze ji dokumentovat na další události. Dne 15. března 1939 jsme byli okupováni, lidé stáli u silnic a ulic, plakali a hrozili pěstmi.

Prvního září začala válka, k níž jsme vzhlíželi s nadějí na osvobození, která však zpočátku vypadala jako rozběh k totálnímu Hitlerovu triumfu. Jak uvádí filmový historik Pavel Taussig, 8. září měl v kinech premiéru film Kristián. Filmový žurnál, který mu předcházel, ukazoval čacký útok hitlerovců na Polsko. Vyprodaná kina to přestála, aby se pak bavila skvělým Oldřichem Novým včetně legendárního výroku: „Zavřete oči, čekám venku!“ Jak přiléhavý bonmot o oněch lidech v oné době.

Ale to by byla jenom půlka pravdy. Za několik týdnů ti, kteří zdánlivě zavírali před skutečností oči, vyšli 28. října demonstrovat do ulic proti okupaci své země s trikolorami a v čepicích-masaryčkách.

Je to trochu laciné, ale nabízí se přirovnání k osudovému: Měli jsme se bránit? Neměli jsme se bránit? Chtěli jsme to doopravdy? Zdá se, že to nevyřeší ani historici. Podle většiny z nich jsme neměli šanci. Lze jistě namítnout: to se do toho má jít, jenom když je šance?!

Jedním si však můžeme být jisti: protože jsme se nebránili, budeme, zdá se, pořád přemýšlet o tom, jestli jsme přece jenom neměli. Ale možná, kdybychom se tehdy bránili, dnes bychom přemýšleli, zda to bylo dobře.

Autor:

Loučím se. Nemohu jinak, napsal četař Hrad v pevnosti K-S 14 v roce 1938

Arnošt Hrad na snímku z roku 1936

VIDEO Před 81 lety spáchal četař Arnošt Hrad sebevraždu v pěchotním srubu K-S 14 na okraji Králík. Nemohl...

V Novém Jičíně vítaly wehrmacht slavobrány. Zábor zachytily barevné snímky

Vítáme vojáky práce a míru! Tak zní nápis na jedné ze tří slavobrán na cestě,...

Seriál Přesně osmdesát let uplynulo od okamžiku, kdy do většinově německého Nového Jičína přijel na...

Zvítězilo barbarství, napsal po Mnichovu voják na zeď bunkru Jeřáb

Součástí pevnosti Dobrošov je i srub Jeřáb, svobodník Eduard Zicháček tam...

VIDEO Seriál Tito vojáci si říkali „jeřábi“ a chtěli bránit Československo před Hitlerem. Tvořili nouzovou...

Ze stínu české touhy po moci. Jak německé vojsko „osvobodilo Sudety“

Vojenská přehlídka ve Volarech, vlevo v autě stojí generálporučík Hartmann.

Německá vojska překročila československou hranici a postupují k hranicím území postoupeného...

VIDEO: Schůzky na Červeném Hrádku předznamenaly Mnichovskou dohodu

Na Červeném Hrádku začal v roce 1938 boj o Sudety.

VIDEO Seriál Na Červeném Hrádku pod Krušnými horami se dnes mohou turisté ubytovat, uspořádat svatbu či...

Šebo: Rodiče neočkovaných dětí jsou zločinci, černý kašel je pro kojence smrtící

  • Nejčtenější

V Baltimoru obří loď zbořila dálniční most. Selhal motor, kolos byl neovladatelný

26. března 2024  8:17,  aktualizováno  27.3 1:10

Aktualizujeme V Baltimoru na východním pobřeží Spojených států se v pondělí zřítil čtyřproudový silniční most, do...

Střelba, výbuchy a požár. Ozbrojenci zabili na okraji Moskvy přes 62 lidí

22. března 2024  18:41,  aktualizováno  23.3

Přímý přenos Nejméně 62 mrtvých, včetně dětí, a 146 zraněných si vyžádal ozbrojený útok v koncertním centru na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

K útoku u Moskvy se hlásí Islámský stát, teroristé prchli v bílém renaultu

22. března 2024  22:04,  aktualizováno  23.3 7:01

K zodpovědnosti za útok v Krasnogorsku u Moskvy se na ruské sociální síti Telegram přihlásila...

ANALÝZA: Čtyři Tádžici svlékli Putina do naha. Ten musí něco udělat

25. března 2024

Premium Sotva týden poté, co si Putin zajistil páté prezidentské období, masakr v Moskvě rozbil moderní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

„Ukrajinci to nebyli.“ Islámský stát ukázal video z masakru u Moskvy

24. března 2024  14:47,  aktualizováno  17:17

Islámský stát (IS) prostřednictvím zpravodajské agentury Al-Amaq zveřejnil video z pátečního útoku...

Velikonoce otevírají brány hradů a zámků. Ukážou fíkovnu nebo lékárnu

29. března 2024  8:07

Návštěvnická sezona letos začíná o několik dní dříve. Na tradiční 1. duben připadá Velikonoční...

Maryland dostane po zřícení mostu 60 milionů dolarů, rozhodla americká vláda

29. března 2024  7:42

Americký stát Maryland dostane od vlády podporu ve výši 60 milionů dolarů (asi 1,4 miliardy korun)...

Podpora Istanbulské úmluvy ve Sněmovně je nejistá, míní Pekarová Adamová

29. března 2024  7:23

Hlasování Sněmovny o takzvané Istanbulské úmluvě proti násilí na ženách a domácímu násilí by podle...

Izrael udeřil na severu Sýrie nedaleko skladů zbraní. Nejméně 36 lidí zemřelo

29. března 2024  3:39,  aktualizováno  7:03

Při izraelských náletech nedaleko oblasti Halabu (Aleppa) na severu Sýrie zahynulo podle agentury...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...