Na konci roku 1943 došlo k mezivládní dohodě našich exilových londýnských představitelů s ruskou stranou o vytvoření československé letecké jednotky v SSSR, která by se připojila k již zde působícím pozemním silám generála Ludvíka Svobody. Prioritou pro splnění tohoto úkolu bylo vyřešit personální otázku. Krátce po vzniku protektorátu Böhmen und Mähren v březnu 1939 odešlo mnoho českých letců ilegálně do zahraničí.
Naprostá většina z nich mířila do Polska a do Francie, kde se chtěli angažovat v boji proti Říši, až na tyto země také přijde řada. Do Sovětského svazu se z vlastního rozhodnutí zatoulalo snad jen pár jedinců. Několik desítek se jich však dostalo do sovětského zajetí během realizace tajného dodatku smlouvy Ribbentrop - Molotov, kdy Rudá armáda obsadila východní část Polska. Pro naše v Sovětském svazu internované a vězněné piloty se po složitých jednáních podařilo zajistit přesun na západ. Tyto přesuny probíhaly v letech 1940 až 1942, a tak v době rozhodnutí vytvořit na východě československou leteckou jednotku jsme zde neměli žádného vycvičeného pilota, až na výjimky potvrzující pravidlo.
Za této situace bylo prakticky jediným možným řešením přesunout potřebné piloty do nového působiště z Velké Británie. Britové souhlasili s uvolněním dvaceti stíhačů ze svazku RAF, kteří se dobrovolně na tuto anabázi přihlásili, protože očekávali (a jak se nakonec ukázalo, tak správně), že se z východní fronty dostanou do své vlasti dříve. Ono se jich ve skutečnosti hlásilo mnohem více, ale v době příprav invaze by bylo od Britů nerozumné se vzdávat většího počtu kvalifikovaných letců. Vybrané skupině velel František Fajtl.
Z RAF do neznáma
Skupina dvaceti letců a jednoho štábního důstojníka pozemní služby vyplula 21. února z přístavu Glasgow na původně luxusní osobní lodi pro bohatou klientelu "Reina del Pacifico", nyní sloužící k vojenským transportům, vstříc nebezpečí. Dobrovolníky čekala cesta po moři, po zemi i vzduchem, dlouhá 13 tisíc kilometrů a plná nástrah, ať už v podobě německých ponorek či žaludečních nevolností útočících na Evropany v zemích severní Afriky a Blízkého východu.
Konvoj zamířil k Gibraltaru, následovala plavba Středozemním mořem a při zakotvení v Suezu 7. března naši opustili loď. Kombinací drážní a automobilové dopravy dorazili 28. března do Teheránu. Tam si pro ně přiletěli Sověti a cestě do Moskvy tak už nestála žádné pozemní překážka. O to více nepříjemností však mohla natropit ta nad zemí, počasí. Dokonce první skupina (10 osob) letící Dakotou do Moskvy 2. dubna přistávala za sněhové vánice a vzápětí po přistání stroje bylo letiště kvůli špatnému počasí uzavřeno. Další dvě skupiny (8 a 3 osoby) přiletěly o několik dní později, tím byl přesun jednadvaceti Čechoslováků z Velké Británie úspěšně dokončen.
Během několika dní aklimatizace po příletu do Moskvy se zdokonalovali v ruštině, kterou se začali učit již v Anglii před odjezdem. Jazykové přípravě se věnovali i během cesty. František Fajtl ve svých memoárech zmiňuje, že se našli i tací, kteří radili s výukou ruštiny raději počkat, kdyby je náhodou potopili. Nebo se chtěli zdokonalovat v angličtině, kvůli australským zdravotním sestřičkám plujícím na stejné lodi. Velitel ale navrhovatele alternativních postupů přesvědčil o tom, co je pro jednotku v danou chvíli důležitější a všichni tedy sáhli po té správné učebnici. Nakonec vše dobře dopadlo a naši piloti si zanedlouho v novém působišti se svými školiteli ze sovětského letectva dobře rozuměli.
V nových službách
Přeškolování na sovětskou techniku bylo zahájeno 17. dubna na letišti v Ivanovu. Intenzivní teoretická výuka probíhala rychle. A za pár dní si už mohli stíhači poprvé osahat přidělené letouny, nové Lavočkiny La-5FN, zatím na zemi v hangáru. Bývalé příslušníky RAF, "rozmazlené" poctivou celokovovou konstrukcí spitfirů, zprvu zaskočila téměř výhradně dřevěná stavba lavoček s potahem z bakelizované překližky. Pro pocit bezpečí též postrádali gyroskopické přístroje, konkrétně umělý horizont a gyrokompas. A dílenské zpracování zdaleka nedosahovalo standardu západních ekvivalentů.
Lavočkin La-5FNJednomístný jednomotorový samonosný stíhací dolnoplošník smíšené konstrukce, s vysokým podílem nedeficitních (nebyly nedostatkové, pozn. red.) dřevěných materiálů. Potah byl tvořen bakelizovanou překližkou. Poháněn byl dvouhvězdicovým čtrnáctiválcem Švecov AŠ-82FN s přímým vstřikováním paliva do válců o maximálním startovacím výkonu 1362 kW. Výzbroj tvořily dva kanony ŠVAK ráže 20 mm, každý se zásobou 200 nábojů. Letoun mohl nést na dvou podkřídelních závěsnících pumy do celkové hmotnosti 200 kg (2x FAB-100 nebo 2x FAB-50, při SNP se používalo 25 kilogramové AO-25 nebo naše prvorepublikové 50 kilogramové). Počet vyrobených La-5FN v letech 1943 - 44 dosáhl počtu 4817 kusů. Výkonové parametry:
|
Při bližším seznámení s letounem však zmiňované výhrady padly jako neopodstatněné. Aby také ne, když se La-5FN řadily mezi nejlepší stíhačky druhé světové války a přednostně je dostávaly do výzbroje gardové stíhací pluky.
Konstruktéři vše podřídili letovým výkonům a hlavně jednoduchosti a rychlosti výroby. Použití dřeva šetřilo deficitní suroviny. Byly to zkrátka stroje určené pro intenzivní válečné použití, jinými slovy spotřební zboží (to dokládá i nutnost jejich brzkého vyřazení z výzbroje československého poválečného letectva kvůli rychle se zhoršujícímu technickému stavu). Vyznačovaly se excelentní obratností. Velký přebytek výkonu lavočku nadřazoval soupeřům při boji na vertikálách. Platilo to tedy jen v malých a středních výškách, to však příliš nevadilo, protože především tam probíhaly letecké boje na východní frontě. Hlavňová výzbroj dvou 20mm kanonů byla dostatečná.
Ale zpět k výcviku. Létat se začalo první květnové dny, nejprve na dvoumístných cvičných La-5FN UTI. V době zahájení létání zároveň vznikla 128. československá stíhací peruť tvořená právě školenými piloty. Počet stíhačů v jednotce se vzápětí zvýšil na 22 o dva piloty letky 13 Slovenských vzdušných zbraní, kteří dezertovali v září 1943 k Rusům. Všichni se 18. května přesunuli do Kubinky nacházející se západním směrem nedaleko od Moskvy. Piloti již přeletěli na nových stíhačkách. Šest týdnů po zahájení byla celá procedura přeškolování na konci května ukončena komplexními zkouškami a peruť získala status bojeschopné jednotky. Krátce na to byla reorganizována na 1. československý stíhací letecký pluk skládající se ze dvou perutí, byť zatím bez kvantitativního navýšení stavů. V horizontu dvou až tří měsíců se totiž počítalo s ukončením pilotního a stíhacího výcviku zájemců z řad Svobodova armádního sboru v leteckém učilišti ve Vjaznikách, což se nakonec mírně protáhlo.
Dlouhé léto naši piloti netrpělivě očekávali, co se konečně bude dít. Sice byli přesunuti více na západ, blíže k frontě, ale to bylo asi tak vše. Nepřicházející operační nasazení u nich vyvolávalo pocity trudomyslnosti. Marně se snažili alespoň rozptýlit koupáním v řece, chytáním ryb nebo sběrem hub. Stejné výsledky mělo hraní fotbalu nebo volejbalu, nepomáhal tedy ani obligátní nástroj doporučovaný v podobných případech.
Odlet na pomoc SNP
Dne 29. srpna vypuklo Slovenské národní povstání. Nebudeme zde rozebírat, že kvůli neuváženým činům partyzánských oddílů řízených z Moskvy bylo toto zahájení poněkud předčasné, před dokončením všech potřebných příprav. A jako by to nestačilo, hned druhý den Němci odzbrojili dvě divize tzv. Východoslovenské armády, se kterými se počítalo, že otevřou karpatské průsmyky pro rychlý postup Rudé armády na Slovensko. Povstalcům nepomohly ani zbrklé úlety slovenských letců na východ. To hned v počátku oslabilo tvořící se povstalecké letectvo, tzv. Kombinovanou letku. Více informací o této jednotce a především o jednom zaznamenáníhodném úspěchu stíhače Františka Cypricha si můžete přečíst v článku "Beznadějně zastaralá česká stíhačka Avia dosáhla rekordního sestřelu".
Zprávu o slovenském povstání zachytil druhý den po jeho zahájení Pavel Kocfelda při poslechu radiopřijímače. Zpráva zapůsobila jako blesk z čistého nebe a během okamžiku o ní věděl celý pluk. Teď teprve stíhači neměli stání a chtěli být co nejdříve operačně nasazeni, nejlépe přímo z povstaleckého území. Samozřejmě se nemohli jen tak sebrat, naskákat do letadel a odletět kam je srdce táhlo. Museli čekat na rozkaz velitelství 2. letecké armády, pod kterou náš pluk patřil.
František Fajtl v kabině La-5FN.
Rozkaz po nekonečně dlouhém čekání nakonec přišel a 15. září odstartovala z letiště Stubno čtveřice lavoček na rekognoskaci povstaleckých letišť a jejich zázemí. Velitel pluku František Fajtl, jeho zástupce Jan Klán a velitelé obou perutí pluku Josef Stehlík a František Chábera přistáli k večeru na letecké základně Tri Duby. Ihned provedli zhodnocení situace, včetně prohlídky nedalekého polního letiště Zolná, nedávno připraveného úpravou vhodné louky. Za působiště pluku zvolili právě Zolnou, která byla nenápadná a bezpečnější než německými bombardéry často navštěvované Tri Duby. Druhý den se tři piloti nabití informacemi vrátili zpět do Stubna. Stehlík zůstal již na Slovensku, neboť si předchozího dne samou radostí při výskoku z letounu na domácí půdě vymkl kotník.
Významným dnem se stalo 17. září, kdy 1. československý stíhací letecký pluk, až na jeden stroj poškozený při mezipřistání v Krosně, přelétl ze sovětského letiště na Zolnou. Zde byly letouny co nejdříve zamaskovány v bujné vegetaci u potoku Hučavy na jižním okraji letiště, aby nepadly do oka německému leteckému průzkumu. Ještě proběhl slavnostní nástup jednotky pod státní vlajkou třepotající se na stožáru narychlo zhotoveném z pokáceného smrčku. Ihned poté byla vlajka opět z důvodu utajení sejmuta. V dobách minulých sel 17. září dokonce slavil Den československého letectva.
Materiálové požadavky na provoz pluky byly zajištěny v rámci již fungujícího leteckého mostu mezi sovětskými letišti a základnou Tri Duby. Pomocí něho byl dopravován na Slovensko letouny Li-2, C-47 a B-25 různý vojenský materiál nutný pro chod povstání a v neposlední řadě i 2. československá paradesantní brigáda (zde je nutné připomenout, že Sověti se uvolili, z nám neznámých důvodů, poslat tuto jednotku až po naléhavých urgencích). Jako pozemní personál pluku sloužili zprvu Sověti, rychle však zaučovali místní personál, aby se mohli co nejdříve vrátit zpět ke svým.
Proti přesile a v obklíčení
Příletem pluku se ulehčilo povstalecké Kombinované letce bojující tou dobou z posledních sil. Již 18. září odstartovalo ze Zolné osm lavoček k útoku na letiště v Piešťanoch, odkud proti povstalcům operovala Luftwaffe s několika Messerschmitty Bf 109G. Formaci vedl Stehlík s ovázaným kotníkem, neboť dobře znal piešťanské letiště a okolí z předválečné služby. Výskyt této letecké síly v oblasti Němci neočekávali, takže byli nepříjemně zaskočeni. I z toho důvodu byla protiletecká obrana poměrně slabá a navíc vyloženě zaspala. Němci přišli na zemi o všech šest stodevítek. Pravděpodobně byl zničen i menší počet pozorovacích a kurýrních letounů, další stroje byly poškozeny. Velké škody utrpělo také technické vybavení letiště a to bylo v podstatě vyřazeno z provozu. A to nenesly lavočky pod křídly pumy, které zbrojíři zatím nestihli dopravit ze základny Tri Duby na Zolnou.
V souvislosti s pohromou v Piešťanoch můžeme ještě zmínit mohutný nálet amerických čtyřmotorových bombardérů dne 20. září na velkou leteckou základnu Malacky - Nový Dvor, kde byl dislokován větší počet německých taktických bombardérů včetně dvou desítek Stuk. Také zde byla většina německých letadel zničena a tak tyto dva na sobě nezávislé nálety ve velké míře ochromily síly jednotek Luftwaffe rozmístěných na slovenských letištích mimo povstalecké území. Neznamená to však, že by se němečtí letci z povstaleckého nebe vytratili. Nasazovány proti Slovákům a jejich spolubojovníkům mnoha národností byly letouny Luftwaffe frontových jednotek z letišť na maďarském a bývalém polském území.
Čechoslováci na lavočkách však drželi vzdušnou převahu na té správné straně. Boj s letouny nepřítele ale nebyl jejich prioritou. Hlavním úkolem byla přímá podpora povstalecké armády, k čemuž se jejich čistokrevné a lehké stíhačky příliš nehodily, a napadání nepřátelských kolon a soustředění pozemních jednotek. Na bitevní misi nikdy nestartovaly všechny letuschopné stroje, jeden roj vždy držel hotovost na letišti, aby mohl okamžitě zasáhnout proti případným blížícím se vzdušným vetřelcům.
Jak postupoval čas, kupily se i ztráty. Ztráty jak materiální, tak bohužel i na životech. Zmenšující se počet strojů, jejich častá poškození nejen protiletadlovými zbraněmi nepřítele při letech nízko nad zemí, občasné bombardování povstaleckých letišť nepřítelem a působení dešťů na vzletové a přistávací dráhy kladly vysoké nároky na piloty i pozemní personál. Udržet dostatečný počet La-5FN ve víru operačního nasazení nebylo zdaleka jednoduché.
Když později v říjnu zavládlo vyloženě deštivé počasí, provoz ze Zolné již nebyl nadále možný a druhá peruť pluku se přesunula na Tri Duby, odkud již nějakou dobu operovala peruť první. Pokud nebyly lavočky právě ve vzduchu, bylo nejbezpečnější je držet na Troch Duboch v hangáru. Němečtí letci bombardující základnu shazovali s velkou chutí své bomby na návnadu rozmístěnou volně na ploše a ne první pohled nezajímavá hala je nijak nelákala. Návnadu tvořily neletuschopné nebo nebojové, jinými slovy nepotřebné stroje Kombinované letky. Efektní také byly rychlé starty, piloti začínali rozjezd přímo z hangáru, bez zdržujícího pojíždění a řazení.
Stíhačky La-5FN v hangáru na povstaleckém letišti Tri Duby.
Povstalecké území se pod náporem nepřítele neustále zmenšovalo. Němci 25. října již klepali na vrátka od letiště. Jediné řešení znamenal odlet se zbylými letouny na ruskou stranu fronty. Piloti, jejichž stroje nebyly schopné letu, se přidali stejně jako pozemní personál k ostatním pěšákům a odešli do hor v roli partyzánů. Deset pilotů přeletělo na La-5FN na východ a zůstali příslušníky svého pluku, který se reorganizoval, doplnil nově vycvičeným personálem a 25. ledna 1945 se stal součástí právě vytvořené 1. československé smíšené letecké divize. Jedenáctého pilota, Antona Matúšku, sestřelil ještě nad Slovenskem německý flak. Matúškovi se podařilo nouzově přistát, uniknout k partyzánům a k jednotce se vrátil až v únoru 1945. Ve formaci s ním letěl i jediný pilot Kombinované letky zúčastňující se vzdušného ústupu, Antonín Kubovič na povstalecké Bf 109G. Také on byl sestřelen, na rozdíl od svého šťastnějšího kolegy se s letounem zřítil a zahynul.
Bilance
Účast 1. československého stíhacího pluku ve Slovenském národním povstání byla unikátní v tom, že v týlu nepřítele operovala regulérní letecká jednotka pravidelné armády.
Z dvaadvaceti pilotů pluku byli tři sestřeleni a zabiti protiletadlovou palbou při útocích na pozemní cíle, jmenovitě Tomáš Motyčka, Bohuslav Mráz a František Vaculík. V řadách partyzánského oddílu padl Rudolf Borovec. Další piloti utrpěli zranění. Během povstání přišel pluk o deset stíhaček. Žádná nebyla zničena ve vzdušném souboji se stíhači Luftwaffe.
Mezi 17. zářím a 24. říjnem vykonali piloti pluku 561 bojových letů. Ve vzduchu sestřelili 12 letadel jistě (4 Bf 109G, 1 Fw 190F, 1 Ju 88A, 1 Ju 87D, 2 Fw 189A, 3 Fi 156C), 3 pravděpodobně a 6 jich poškodili (bez záruky). Další letouny zničili a poškodili na zemi. Při bitevních náletech zničili asi stovku vojenských nákladních aut, další stovku jich poškodili. V napadených kolonách jim padly za oběť osobní štábní a terénní vozy, dále povozy s proviantem. Ničili dělostřelecká a minometná postavení a kulometná hnízda. V denících pluku se objevilo i zničení a poškození tanků a obrněných vozů. Registrovat přesné počty zasažených pozemních cílů ve všeobecné bojové vřavě je zpravidla složité, důležitější je vždy poděkování velitelů pozemních jednotek, kterým letecký útok pomohl z bryndy. A takového uznání se 1. československému stíhacímu leteckému pluku během povstání dostalo.
Kdo byl kdoAbecední seznam pilotů 1. československého samostatného stíhacího pluku v období SNP. Kromě dvaceti stíhačů přesunutých z RAF byli do pluku zařazeni i dva piloti letky 13 Slovenských vzdušných zbraní, kteří uletěli v září 1943 se dvěma Bf 109G k Rusům (Dobrovodský, Matúšek). Pro úplnost je v seznamu uveden i nelétající specialista přesunutý společně s piloty z RAF (Sehnal). Během povstaleckých bojů utrpěl pluk nemalé ztráty. Po roce 1948 byli piloti perzekuováni, částečné rehabilitace se jim dostalo v šedesátých letech, plné až po roce 1989. Rudolf Borovec byl největším smolařem pluku. Při odletu na Slovensko měl poruchu na letounu, byl tam tedy dopraven v noci leteckým mostem. Na konci povstání zničil svůj stroj při startu Chábera a vzhledem k hodnostní hierarchii mu byla na druhý pokus poskytnuta lavočka, kterou měl odletět Borovec. Ten se přidal k partyzánům a později padl v boji. Ľudovít Dobrovodský jako příslušník SVZ sestřelil na východní frontě jeden Šturmovik. Po dezerci byl přeškolen na La-5FN a zařazen do 1. čs stíhacího pluku. Během SNP negoval svůj předchozí diskutabilní úspěch sestřelem pozorovacího Fw 189A. František Fajtl byl organizátorem skupiny přesunuté z RAF a následně velitelem pluku. Vznik jednotky a její účast v SNP popsal v knize První doma. Proslavil se také nebezpečnou cestou absolvovanou po sestřelení jeho letadla v roce 1942 nad Francií. Přes okupovanou část Francie, Vichistickou Francii a Španělsko se za pomoci francouzských odbojářů dostal zpět do Velké Británie. Před odchodem do SSSR velel 313 čs. stíhací peruti RAF. Stanislav Hlučka sestřelil jeden stíhací bombardér Fw 190F útočící na Tri Duby a ve spolupráci se Šromem pozorovací Fw 189A. František Chábera, velitel 2. perutě pluku, provedl 16. září při dvoudenní rekognoskaci povstaleckých letišť hlídkový let. Byl to vlastně první operační let pluku během SNP, i když se později toho dne protagonista vrátil na noc na sovětské letiště a celý pluk přilétl na Slovensko až druhý den. Jan Klán byl zástupcem velitele pluku. 10. října byl převelen do Přemyšlu, kde probíhal letecký výcvik dalších Čechoslováků pro připravované československé letecké jednotky na východní frontě. Pavel Kocfelda sestřelil jeden Bf 109G a ve spolupráci se Stehlíkem Ju 87D. A jak bylo prozrazeno výše, byl to ten pozorný posluchač rozhlasu, který jako první z pluku zaznamenal zprávu o vypuknutí SNP. František Krůťa již 19. září nouzově přistál na území nepřítele, když na stroji poškozeném při útoku na pozemní cíle, pronásledoval Bf 110. Byl zajat, ze zajetí uprchl a s notnou dávkou štěstí se po několika měsících probojoval na ruskou stranu fronty a vrátil se ke svému pluku. František Loucký byl těžce raněn 21. září. Při návratu z bombardování a ostřelování nepřátelské kolony nákladních aut a tanků neodolal vábení dalších pozemních cílů. Sám ještě zaútočil na osamocený tank a terénní vozidlo, přitom byl nešťastně zasažen německou obrannou palbou. Z posledních sil dotáhl lavočku na letiště. Po operaci ve zvolenské nemocnici byl letecky přepraven do nemocnice v Moskvě. Anton Matúšek společně s kolegou Dobrovodským ulétl k Rusům a skončil u 1. čs stíhacího pluku. Předtím v řadách letky 13 SVZ zařazené v roce 1943 do německé eskadry JG 52 sestřelil na východní frontě 12 letadel rozličných typů. Tomáš Motyčka, velitel 1. letky 2. perutě pluku, se nevrátil z bojového průzkumu dne 15. října. Nepřátelská protiletadlová palba zasáhla stroj, pilot zahynul. Bohuslav Mráz padl 7. října při útoku na německou kolonu v úzkém horském údolí. Stanislav Rejthar si ještě ve Velké Británii u 313. čs. stíhací perutě při nouzovém přistání poranil páteř. I přes doporučení přejít k pozemní službě zůstal stíhačem a přihlásil se k přesunu do SSSR. Zde se stal náčelníkem štábu pluku. Na konci povstání pro něj nezbylo letadlo. S dalšími muži tedy ustoupil do hor. Jeho skupina se v únoru 1945 probila přes frontu a tak se opět hlásil u naší letecké jednotky. Jiří Řezníček, velitel 2. letky 2. perutě pluku, se vážně zranil při nouzovém přistání pro poruchu motoru. Prvního ošetření se mu dostalo na Slovensku, potom byl leteckým mostem dopraven do nemocnice ve Lvovu. Mezitím se ze Slovenska vrátila jeho jednotka. Po několika týdnech nedoléčený Řezníček opustil na revers nemocnici a spěchal za svými spolubojovníky. Do konce války sloužil u pozemní služby, neboť velitel Fajtl ho přesvědčil, že s takto poraněnou páteří se létá těžko. Jiří Sehnal byl v naší předválečné armádě letcem pozorovatelem, ale po vážném zranění hlavy v Polsku při ústupových bojích s Němci a následné špatné lékařské péči v sovětské internaci přišel o jedno oko a částečně o sluch a na létání mohl zapomenout. Transportem se v roce 1940 dostal na západ. Byl zpravodajským důstojníkem u 310. čs. stíhací perutě RAF. Je překvapivé že se přihlásil dobrovolně pro přesun do SSSR. U pluku byl pobočníkem velitele. Leteckým mostem byl dopraven na Tri Duby. V době od ukončení povstání do osvobození působil v partyzánském oddíle. Jan Skopal havaroval 7. října při startu kvůli chybné práci mechanika a vlastnímu opomenutí toto před startem zkontrolovat. Pro utrpěná vážnější zranění následoval přesun leteckým mostem do nemocnice ve Lvově. V dnech před havárií stihl sestřelit pozorovací Fi 156C. Josef Stehlík velel 1. peruti pluku. Během SNP Sestřelil dvoumotorový bombardér Ju 88A a ve spolupráci střemhlavý Ju 87D Leopold Šrom velel 2. letce 1. perutě pluku a byl nejúspěšnějším stíhačem pluku během SNP. Na povstaleckém nebi sestřelil tři stíhačky Bf 109G, jeden pozorovací/kurýrní Fi 156C a ve spolupráci jeden pozorovací Fw 189A. František Štička byl velitelem 1. letky 1. perutě pluku. Jednoho dne se nad základnou Tri Duby stal terčem malého nedorozumění, které se nám dnes může zdát komické, ale mohlo skončit tragicky. Na letišti přistály americké B-17 se zbraněmi pro povstalce a zpravodajskými specialisty, zpět odvážely sestřelené americké piloty. Na obloze kroužily Mustangy stíhacího krytí, jeden americký pilot špatně identifikoval přilétající Štičkovu La-5FN jako Fw-190 a zaútočil, naštěstí nebyl dobrým střelcem. Stanislav Tocauer málem špatně dopadl při jednom návratu z bojového letu s poškozeným letounem. Andělé strážní však odvedli dobře svou práci a Tocauer téměř bez újmy na zdraví přežil dlouhé přistání, při kterém jeho lavočka skončila rozsekaná na maděru o násep na konci letiště. František Vaculík byl sestřelen a padl 20. září při náletech na soustředění obrněné úderné skupiny SS Schill. Ladislav Valoušek se stal legendárním fotografem dění v pluku, mnohdy odsunul kryt kabiny a fotil za letu. 18. září dokonce fotil na konci útoku piešťanské letiště, přičemž zaskočení Němci v té chvíli úplně zapomněli na sýr. Valoušek fotil již v Anglii, během cesty do SSSR si pak v Káhiře koupil vysněnou Leicu. Tu mu při příletu do Moskvy málem zabavili celníci. Paradoxem je, že nebyl oficiálním fotografem pluku, a tak fotografoval víceméně potají. Přesto je jeho práce jediný dochovaný ucelený obrazový materiál o činnosti pluku. Autorem většiny, ne-li všech fotografií v galerii je tedy Ladislav Valoušek. Antonín Vendl zničil na zemi řadu cílů, podobně jako ostatní piloti pluku. V záznamech má uvedeny například 1 letoun, 7 vojenských náklaďáků, 2 zásobovací povozy a další. Ještě více cílů poškodil, včetně jednoho tanku. To jsou výsledky útoků na letiště, kolony a soustředění jednotek. Při misích přímé podpory pozemních vojsk, čili při náletech na zákopy, kulometná hnízda, atd. je kvantifikace zničených cílů prakticky nemožná. |
