Byl Churchill největším Angličanem své doby? Nebo dokonce všech časů? Vše, co lze říci s naprostou jistotou, je, že v letech 1940 a 1941, ve chvílích nejvyššího ohrožení země, Churchill díky svým ojedinělým schopnostem zachránil svou vlast před strašlivou tyranií.
Díky své odvaze a vedení mohl inspirovat zbytek svobodného světa a poskytovat sílu v naději těm, kteří už byli deptáni despotickou vládou. V porovnání s jeho celoživotní drahou se několik válečných měsíců může jevit jako nějaká výjimečná úchylka. Avšak tehdy bylo naprosto nezbytné vyzdvihnout Churchilla tak vysoko, na pozici tak vzdálenou, tak nedobytnou, že už pak nikdy nebyl schopen hledět na své současníky a odpůrce jinak, než pohledem shora.
Historik Norman Rose
Poslanci britské Dolní sněmovny roztrpčil způsob vedení války proti Německu. Britský expediční sbor, který spolu s Francouzy snaží obsadit sever Norska, je příliš slabý a Němci ho vytlačují. Při hlasování získala vládu důvěru 281 hlasů proti 200. Avšak premiér Neville Chamberlain ji nepovažoval za dostačující, a proto odstoupil. Spojené království potřebuje kabinet národní jednoty!
Ve čtvrtek 9. května 1940 se sešlo v oficiálním premiérském sídle v Downing Street číslo 10 vedení konzervativců: Chamberlain, lord Halifax, Churchill a David Margesson, šéf parlamentního klubu strany. Král a většina politiků včetně labouristů očekávali, že novým předsedou vlády se stane Halifax. K překvapení všech devětapadesátiletý lord odmítl. Prý by se musel vzdát členství v Horní komoře parlamentu a tím i šlechtického titulu. Rovněž se zmínil o svých žaludečních potížích. Ve skutečnosti bylo jeho lordství technickým detailem, který se dal vyřešit. Tento zkušený politik – bývalý vicekrál v Indii, ministr obrany i ministr zahraničí – na sebe nechtěl vzít ohromnou odpovědnost za budoucnost impéria, bál se jí.
„V okamžiku, kdy skončil, bylo jasné, že tato povinnost spadne na mne – pokud se tak už nestalo,“ vzpomínal Winston Churchill. Historik Norman Rose v knize Churchill – nepoddajný život si myslí, že se rozhodl správně: „Halifax velice přesně usoudil, že nemá nezbytné kvality k řízení země za války. Churchill se svým dobrým instinktem a mimořádným talentem – a snad také kvůli svým nedostatkům – tyto kvality měl. Náhradou si Halifax vymínil, že bude stát za Churchillem, aby tlumil jeho divočejší chvilky.“
Mnozí vládní úředníci a konzervativní poslanci příchod Churchilla nevítali. Obávali se jeho rozkazovačnosti, pracovitosti a železné vůli. Naproti tomu prostí lidé se shlukovali před Admiralitou, kde dosud pracoval, a přáli mu hodně štěstí.
V pátek podvečer, kdy král Jiří VI. předával Churchillovi pověření k řízení vlády, překročily hranice Belgie, Nizozemí a Lucemburska německé divize a mířily do Francie.
„Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot,“ řekl nový premiér na mimořádné schůzi sněmovny v pondělí 13. května. „Máme před sebou těžkou zkoušku, nejbolestnější ze všech. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců boje a utrpení. Ptáte se, co je naší politikou? Odpovím: vést válku na moři, na zemi a ve vzduchu s veškerou naší mocí a veškerou silou, kterou nám Bůh může dát; vést válku proti obludné tyranii, nejtemnějšímu a nejžalostnějšímu seznamu lidských zločinů v dějinách. To je naše politika. Ptáte se, co je náš cíl? Mohu odpovědět jediným slovem: Je to vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory veškeré hrůze, vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést; protože bez vítězství nepřežijeme. To si musíme uvědomit; nepřežije Britské impérium; nepřežije to vše, co Britská říše symbolizovala, nepřežijí potřeby a podněty naší doby, která nutí lidstvo, aby se hnulo kupředu, k svému cíli. Ale já se ujmu svého úkolu s optimismem a nadějí. Jsem si jist, že lidstvo nestrpí, aby naše věc neuspěla. V tento čas se cítím oprávněn požadovat pomoc všech, a říkám: Pak tedy přijďte, a postupujme společnými silami.“
Nový premiér sestavil koaliční vládu – ze zástupců všech tří stran.
Cesta do vládního kabinetu
Winston Spencer Churchill pocházel ze starobylého rodu. Narodil se 30. listopadu 1874 na zámku Blenheim poblíž Oxfordu jako vnuk sedmého vévody z Marlborough. Jeho otec lord Randolph Churchill byl předním politikem konzervativní strany. Matka pocházela ze Spojených států.
V roce 1895 ukončil vojenskou akademii v Sandhurstu a velitelé ho poslali jako pozorovatele na Kubu, kde bojovali povstalci proti španělské okupační armádě. V dalších letech se účastnil bojů proti kmenům v Indii a v Egyptě. Přivydělával si tím, že o těchto událostech psal reportáže pro londýnské noviny.
V roce 1899 se pokusil kandidovat za konzervativce do parlamentu v Oldhamu u Manchesteru, ale voliče nepřesvědčil. Jakmile vypukla válka proti Búrům v jižní Africe, odplul tam jako korespondent listu Morning Post. Búrové ho zajali při přepadu obrněného vlaku a uvěznili. Churchillovi se však podařilo z vězení v Pretorii uprchnout, dostat se až do portugalského Mosambiku a domů. Napsal o tom sérii reportáží a knihu, nechtěně se stal válečným hrdinou.
V říjnu 1900 znovu kandidoval v Oldhamu a tentokrát křeslo v Dolní sněmovně získal. Půl roku nato mladý poslanec v parlamentu poprvé promluvil. „Ulehčit Búrům možnost vzdát se a prokázat jim úctu,“ navrhoval, „a zároveň jim ukázat, jak bolestivé a nekonečné by bylo pokračovat v boji.“
V létě 1901 bouřil ve sněmovně znovu, tentokrát bojoval za udržení britské nadvlády na mořích. Stále častěji nesouhlasil s kroky vlády, až z konzervativní strany v roce 1904 vystoupil a přešel liberálům. Přitom dál psal knihy, velké jméno si udělal životopisem svého otce Randolpha. Neuměl žít skromně, vyžadoval luxus, proto na něj musel vydělávat.
Když o dva roky později vyhráli liberálové volby, dostal Churchill příležitost se podílet na vládě. Nejprve jako náměstek ministra pro kolonie, kde se zasloužil o urovnání problémů s Búry v jižní Africe. Když byl ministrem obchodu, inicioval vydání zákona o všeobecném pojištění, který se týkal jak dávek v nemoci, tak v nezaměstnanosti. Avšak v roli ministra vnitra nezvládl razantnost policistů a vojáků při potlačování velkých dělnických stávek. Snažil se dohodnout s Iry, kteří se bouřili proti nadvládě Londýna, ale bezúspěšně.
Mladý politik se chtěl oženit, ale internátní výchova mu nedala dost zkušeností k jednání se ženami. Platonicky chodil s několika dívkami, odmítal je a byl odmítán. Když se v roce 1904 seznámil s Clementine Hozierovou, počínal si velice nesměle, nedokázal ji pozvat na taneční parket. Až při setkání o čtyři roky později se Churchill osmělil a po pěti měsících námluv požádal dívku o ruku. Svatbu měli v září 1908, následující rok se jim narodila první dcera, později syn a tři dcery, z nichž jedna zemřela v dětském věku.
Pády a výšiny první války
Mladý politik se obával války s Německem. Proto ho v roce 1911 potěšilo jmenování prvním lordem Admirality, tedy ministrem válečného námořnictva. Už dřív zastával názor, že je třeba zvýšit rozpočet námořnictva – národní pýchy.
Námořnictvu nerozuměl, a proto někdy vydával nerozumné rozkazy, ale na druhé straně tuhle zatuchlou instituci rozhýbal. Admirál Roger Keyes si pochvaloval: „Jeho rychlé myšlení a živá představivost jsou neocenitelné. Ve většině případů byly jeho zásahy v nejlepším zájmu námořnictva.“
Když zjistil nedostatky v řízení námořních operací, zřídil zvláštní štáb. Za svého hlavního rádce si Churchill zvolil bývalého prvního lorda Fishera, kterého znal z minulosti. Na jeho návrh nechala Admiralita postavit flotilu nových bitevních lodí, které byly rychlé a silně vyzbrojené. Fisher mu doporučil i nejdůležitější změnu – převod paliva z uhlí na naftu. Přinášelo to řadu výhod: lodě rychleji reagovaly, doplňování paliva bylo snazší, prostory se využily efektivněji. Avšak Británie měla dost uhlí, zato žádnou ropu. Anglo-perská společnost, která tuto surovinu těžila, nabídla Londýnu své akcie – britská vláda nakonec koupila balík 51 procent akcí. A to přivedlo Velkou Británii do Persie a okolního světa.
První lord Admirality donutil námořnictvo k neustálým manévrům, hledání nových scénářů boje a k udržování vysoké morálky.
Třebaže všichni ministři zápolili s nedostatkem peněz z rozpočtu, Churchill si vydobyl na roky 1914–1915 vyšší dotaci a souhlas ke stavbě tří velkých bitevních lodí. Rose ho chválil: „Bylo mu třicet devět let, neměl základnu v žádné politické straně, nestál v čele žádné politické frakce, neměl fakticky žádnou politickou podporu a najednou se projevil jako politická síla, s níž je nutno počítat.“
Když se blížil německý vpád do neutrální Belgie, vyhlásila 3. srpna britská vláda Německu válku. Churchill nařídil válečnému námořnictvu „zahájit vojenské akce proti Německu“. Tím myslel ochranu před invazí, ochranu námořních cest, blokádu německých přístavů a vyslání expedičního sboru do Francie. Čekal, že válka skončí do roka.
Zpočátku se britské loďstvo při souboji s německým příliš nevyznamenávalo. Probíhaly jednotlivé šarvátky, potápění lodí. V západní Evropě Němci postupovali bez ohledu na ztráty, i na východní frontě Němci spolu s Rakušany zatlačovali ruské divize. Carské hospodářství se hroutilo, Petrohrad žádal o pomoc.
Churchill překypoval nápady. V lednu 1915 navrhl dopravní prostředky na pásech, které by převezly vojáky přes zákopy a zátarasy z ostnatého drátu. V Admiralitě vytvořil „výbor pro pozemní lodě“, který inspiroval k jejich zkonstruování – vznikly první tanky. Když se tyto obrovské železné krabice na pásech vynořily 15. září 1916 v bitvě na Sommě, němečtí vojáci prchali – byly to pro ně „ďáblovy kočáry“.
Britští politici a generálové už před válkou uvažovali o obsazení tureckých – tehdy osmanských – pevností v průlivu Dardanely ze Středozemního do Černého moře. Po dobytí poloostrova Gallipoli by útočící vojska pokračovala až k Cařihradu (dnes Istanbul). Touto operací by si Britové otevřeli cestu do Ruska.
Ctižádostivý Churchill chtěl, aby průchod úžinami obstaralo námořnictvo. Útok šestnácti britských a francouzských bitevních lodí na Dardanely 18. března 1915 nebyl domyšlený – tři plavidla Turci potopili, tři poškodili, na 600 mužů zemřelo. Na dobytí výšin bude zapotřebí mnohem početnější armáda. Trvalo pět týdnů, do 25. dubna, než se tam mohlo 30 tisíc vojáků britských, indických, francouzských, australských a novozélandských vylodit. Tuhle dobu využili Turci k přísunu posil. Dva dny se marně snažili o průlom. A v srpnu ještě jednou. Invaze se nezdařila. Spojenečtí generálové měli čtrnáct divizí – stejný počet jako Turci a to je na vítězný útok málo. V lednu 1916 se vojska stáhla.
Neméně ostrá bitva se odehrávala v britské Dolní sněmovně. Konzervativci obvinili vládu, že nedala Churchillovi včas volnou ruku. Nakonec se liberálové s konzervativci domluvili na koaličním kabinetu. Ovšem v něm nemohl sedět Churchill – zrádce konzervativců. Z Admirality ho odvolali 18. května 1915. Dostal bezvýznamnou funkci kancléře lancasterského vévodství. V listopadu i s tímto úřadem skončil.
„Lze říci, že po zbytek života se snažil ospravedlnit svoji úlohu ve fiasku v Dardanelách,“ domnívá se Rose. „Ani sám sobě nedokázal přiznat, že celá operace byla možná špatně pojata.“
Z deprese ho vysvobodila náhoda. Na statku Hoe v hrabství Surrey v jihovýchodní Anglii, který si najal, aby měl kam jezdit na víkendy, si všiml švagrové Goonie, jak maluje. Malířka Hazel Laveryová ho naučila základy a on se pustil zuřivě do malování.
„Skončil jsem,“ truchlil Churchill. Takový pád dosud nezažil. Avšak pořád si věřilo, věřil, že se vrátí. Na válku se nechtěl jenom dívat. Nechal se reaktivovat v hodnosti majora a přijel do zákopů ve Francii. Začátkem roku 1916 začal poblíž Armentières v severní Francii jako podplukovník velet praporu Královských skotských střelců. Rád chodil na průzkum v území nikoho – vydal se tam šestatřicetkrát. Dvakrát těsně unikl smrti. Ovšem prapor mu nestačil, toužil po velení brigády nebo divize. Také uvažoval o funkci vrchního velitele britských vojsk ve východní Africe. Byl velikáš.
Osobnosti, které hnuly světemKnihu Osudová třináctka, ve které najdete i tuto kapitolu o Churchillovi, koupíte za 127 Kč na Knihy.iDNES.cz  |
V květnu 1916 se Churchill vrátil do sněmovny. Usiloval o pozici ve vládě, ale měl příliš mnoho nepřátel. Avšak premiér Lloyd George v něm viděl výborného organizátora a dříče, byť se v mnoha otázkách neshodovali. Proto mu nabídl nově vytvořené křeslo ministra pro válečnou výrobu. Churchill se energicky pustil do přetváření úřadu roztříštěného do mnoha sekcí a do řízení řady podniků s 2,5 miliony dělníků. Vždycky přeháněl, i tentokrát – uvažoval o výrobě kulometů, letadel, tanků a nábojů v množstvích, jaké se nedaly zvládnout.
Předbojovník studené války
Když se v Rusku chopili v listopadu 1917 moci bolševici, prosazoval intervenci: „Bolševismus musí být zadušen ještě v kolébce!“
V listopadu 1918 Německo a Rakousko-Uhersko kapitulovaly. Po volbách v prosinci dostal Churchill křeslo ministra války. Měl řídit demobilizaci tří milionů mužů. Přednost dal těm, kteří byli důležití pro přestavbu ekonomiky na mírovou. A protože většinou oblékali uniformu mezi posledními, v armádě propukly vzpoury. Ministr musel vyhlásit: „Kdo byl první odveden, bude první propuštěn.“ A byl klid. Státní rozpočet přecházel na mírový, snižovaly se stavy armády, což probíhalo bolestně, a on to musel uhlazovat.
Třebaže byl Churchill jako šéf tvrdý, neztrácel sociální cítění. V únoru 1919 řekl na schůzi válečného kabinetu, že by si přál „vidět, že se s Německem zachází lidsky, lidé dostanou jídlo a průmysl začne pracovat“. Jestliže se Německo nevzpamatuje, propadne se k bolševismu.
Německo a silné Polsko by se měly stát hradbami, za něž bolševický infekce nepronikne. I Francie a Británie by měly uzavřít spojenectví.
„Pokud se Rusko, očištěné od bolševismu, nestane živou součástí Evropy, pokud se nestane aktivním partnerem Společnosti národů, přítelem spojenců, nebude ani mír, ani vítězství,“ prorokoval Churchill v únoru 1919 v Paříži před světovými politiky.
Řadu měsíců usiloval o intervenci proti bolševikům. Americký prezident Woodrow Wilson ji zablokoval. Ani Londýn neoplýval nadšením. Na severu Ruska mezi Archangelskem a Murmanskem měl 18 tisíc vojáků. Politici se spíš zajímali o to, jak vojsko beze ztrát stáhnout domů, než tam poslat posily. Do února 1920 se britský expediční sbor na příkaz vlády stáhl.
„Je těžké si představit období, které by bylo méně vhodné pro britskou ozbrojenou intervenci v Evropě, než rok 1919,“ domnívá se Rose. „Pokladna byla prázdná, země unavená válkou. Kdo by byl schopen uvažovat o dalších válečných utrpeních, když vzpomínky na nejkrvavější válku v dějinách byly ještě tak čerstvé. Přesto ho apokalyptická vize Evropy hynoucí v objetí rozpínavého bolševismu vytrvale hnala kupředu.“
Neochota bojovat proti bolševismu Churchilla trápila a znepokojovala. Hledal cesty, jak sovětské Rusko izolovat a předejít tomu, aby virus bolševismu přeskočil do Německa. Bolševismus označil za „rakovinu, hrůzný výrůstek, který se vztyčoval a vzkvétal na vyhublém těle své oběti“.
Svými výroky přeháněl, vzbuzoval nedůvěru. Nakonec zůstal sám. Deník Daily Express ho označil za „vojenského hazardéra“. S premiérem Lloydem Georgem, svým politickým kmotrem, se kvůli tomu přeli. Churchill stále víc projevoval pravicové názory, nesmlouvavý antibolševismus patřil mezi ně.
Není divu, že se ho zastávala spousta konzervativců. Předseda vlády se ho nemohl zbavit. Východisko našel koncem roku 1920, kdy lord Milner odešel do penze a uvolnil místo ministra pro kolonie.
Podle Roseho byl Churchill vlastně prvním bojovníkem studené války. Spojenectví za druhé světové války se stalo epizodou, kterou nemohl ovlivnit. Po porážce Hitlera se ke svým starým apokalyptickým myšlenkám vrátil. „Uškrcení bolševismu při jeho zrození by bývalo nepředstavitelným požehnáním pro veškeré lidstvo,“ prohlašoval roku 1949.
Bez Winstona by se Irsko neosamostnilo
Churchill opět projevil smysl pro spravedlnost, když nechtěl omezit nezávislost Egypta, Indie a Jižní Afriky, jak někteří politici a vládní úředníci prosazovali.
Musel čelit rozmáhajícímu se tureckému nacionalismu, stále bojovnějšímu arabskému nacionalismu a jeho antisemitismu, tlaku Francii v Sýrii. Měl pochopení pro návrat Židů do Palestiny a ustavení jejich státu, ale Araby o tom nepřesvědčil. Přesto z jeho dílny vyšla v červnu 1922 vládní Bílá kniha, která měla umožnit budování židovského státu. Urovnával spory mezi Rhodesií a Jižní Africkou. Vadila mu britská okupace Iráku i potlačení vzpoury tamních obyvatel britskými vojsky.
Jako ministr pro kolonie se musel věnovat i rozvášněnému Irsku, které požadovalo samostatnost. Strana Sinn Féin ji vyhlásila stejným způsobem jako pohrobci Rakousko-Uherska – nikoho se prostě neptala. Churchill tam zavedl stanné právo a brutalita policie mu nevadila.
Winston Churchill na hlavní tribuně při přehlídce, Lille 1918
Brzy si uvědomil, že silou nic nevyřeší. Po dohodě s premiérem začala jednání. Avšak Sinn Féin nebyla jednotná, trvalo několik měsíců, než si jeho militantní část zvykla na mírové východisko. Začátkem prosince 1921 podepsali zástupci obou stran Anglo-irskou dohodu, podle níž vznikl Irský svobodný stát jako dominium. Jedině Ulster, šest hrabství na severu, zůstalo součástí monarchie.
Churchill byl jedním ze signatářů této smlouvy. Zatímco Lloyd George jeho roli podceňoval, velitel Irské republikánské armády Michael Collins vzkázal: „Řekněte Winstonovi, že bez něho bychom nesvedli vůbec nic.“
Hospodářské obtíže vyvolávaly velké rozpory v liberální straně. Lloyd George nechal v říjnu 1922 vypsat nové volby, které prohrál. A Churchill, který musel předvolební kampaň sledovat z lůžka po akutní operaci slepého střeva, přišel o poslanecký mandát.
Udělal si radost tím, že koupil panství Chartwell Manor poblíž Westerhamu v Kentu na jihovýchodě země. Po bratranci, který zahynul při železničním neštěstí, zdědil 4000 liber, přidal dalších 1000 liber. Zato Clementině se tam nelíbilo, všechno bylo příliš omšelé. Vylepšování tohoto sídla přišlo v dalších letech na třikrát víc, než byla pořizovací cena. Nakonec i manželka si zvykla.
Churchill byl na panství ve svém živlu: diktoval články a knihy, maloval, zedničil, lovil, hrál hazardní hry, zahradničil, připravoval pikniky, předváděl se přátelům. Kouřil cigáro nebo doutník a popíjel whisky.
Návrat ke zlatému standardu – pohroma
Třikrát se pokusil vrátit do parlamentu, třikrát prohrál. Někde ho odmítali s voláním „Dardanely!“ Vzpomínka na tohle krveprolití byla mezi lidmi pořád žhavá. Až v říjnu 1924 ho zvolili za okrsek Epping v Essexu, tentokrát s podporou konzervativní strany.
V listopadu mu nový premiér Stanley Baldwin nabídl křeslo ministra financí. Tento rezort dostal proto, že Neville Chamberlain ho odmítl a sáhl po zdravotnictví. Konzervativci považovali za lepší mít Churchilla členem kabinetu, než aby seděl ve sněmovně a měl možnost ho kritizovat. I když jeho vášnivé zaujetí pro věci, které vymyslel, tvrdohlavost a nadutost dost vadily.
Hned v prvním státním rozpočtu, který sestavoval, se projevil jako sociálně citlivý politik: zvýšil starobní, sirotčí a vdovské penze, snížil daně včetně nejvyšších, zvýšil daň dědickou a zavedl cla na některé zboží.
V roce 1925 se vrátil do konzervativní strany. Liberálové se podle jeho názoru dali svést doleva a padali do zapomnění, labouristy považoval za jasnou levici.
Musel rozhodnout kardinální otázku: Má se Británie vrátit ke zlatému standardu, anebo ne? Uspořádal sérii porad s finančníky a ekonomy, kteří rozebírali důvody pro a proti. Některé země se ke zlatu už vrátily, jiné o tom uvažovaly. Většina britských odborníků to doporučovala. Menší část oponovala: Vzroste nezaměstnanosti, poklesne obchod a zostří se třídní rozpory.
Přidal se k většině, Londýn vyhlásil, že libra se bude opět opírat o zlato. Libru to zhodnotilo, ale britské zboží na mezinárodním trhu podražilo, takže obchodníci o ně ztráceli zájem. Přitom tradiční průmyslové obory – loďařství, textil, železo, ocel – postihl útlum už dřív. Kritici zlata měli pravdu – jejich předpovědi se naplnily. Sám Churchill později přiznal: „Byla to největší chyba mého života.“
Winston Churchill oblečen na utkání v pólu, Worcester Park 1924
Hospodářská krize se prohlubovala. Přes milion horníků pracovalo v dolech, které byly největším zaměstnavatelem. Dělali těžkou práci, navíc nebezpečnou, jak o tom svědčily počty mrtvých a raněných. Na protest proti tomu vyhlásila odborová ústředna TUC (Trades Union Congress) generální stávku ze solidarity od 3. května 1926. Nicméně ne všichni dělníci se jí účastnili, část provozů zajišťovali vojáci, lidé ze středních tříd a studenti. Šéfové odborů nechtěli situaci vyhrocovat a po devíti dnech stávku ukončili. Jenom osamocení horníci pokračovali ještě půl roku. Churchill se je pokoušel přivést k uhlobaronům, aby se domluvili na kompromisu. Nakonec se dělníci museli smířit s nižšími platy a delší pracovní dobou. Následující květen odhlasoval parlament zákon, který solidární a politické stávky zakazoval. TUC definitivně prohrála.
Naproti tomu životní úroveň ostatních Britů stoupala, zpravidla zásluhou politiky ministra financí Churchilla. Jeho postavení se upevňovalo, Baldwin a Neville Chamberlain ho považovali za génia, byť chybujícího a neústupného.
Vyrovnaný státní rozpočet vyžadoval oběti. Churchill chtěl snížit počty státních zaměstnanců o čtvrtinu, snížit jejich platy o 5 procent, omezit armádní rozpočet včetně letectva a námořnictva. Jako první lord Admirality nechával stavět nová válečná plavidla, jako ministr financí je omezoval – válka byla v nedohlednu.
V roce 1929 prohráli konzervativci volby, vlády se chopili labouristé. O dva roky později se vrátili k veslu konzervativci, ale činorodého Churchilla při sestavování vlády opomněli.
Mnichov - „totální a neodvratná katastrofa“
Na počátku si s Adolfem Hitlerem nevěděl rady. „Je Hitler neškodný blázen, nebo hrdinný bývalý kaprál, který chce obnovit morálku své země?“ Tuhle otázku pokládal kolegům v klubu. Když ho postupem času poznával, vyděsily ho jeho barbarství, jeho pseudosocialistické myšlenky, rasismus, antisemitismus a ničení všech náznaků demokracie. Avšak víc než samotný nacismus mu vadilo rozsáhlé znovuvyzbrojování Německa.
Narůstá bojovnost a válečný duch v Německu – varoval poslanec Churchill na jaře 1933 sněmovnu. V Berlíně se ujali vlády nacisté.
Neměl žádnou funkci, žádný náhubek, proto mohl donekonečna opakovat své obavy z imperialistické Třetí říše. Ostatní politici měli na Hitlera nejrůznější názory, málokdo vystupoval proti ní tak vytrvale jako Churchill.
Jako hráz proti jeho nebezpečí považoval za nutné vybudovat silné letectvo. V letech 1933–1935 se s ním shodla i vláda.
Na Dálném východě se vynořila nová hrozba – Japonsko. Na snahy Londýna o domluvu Tokio nereagovalo a jeho armáda dál dobývala kontinentální Čínu. V oblasti Středozemního moře se pokoušel rozšiřovat svůj vliv fašistická Itálie vedená Benitem Mussolinim, Italové přepadli a okupovali Habeš. Ve Španělsku vyvolali generálové občanskou válku, aby porazili levicovou republikánskou vládu, aktivně jim pomáhaly Německo a Itálie. Francie byla rozpolcená, na ni se nedalo spoléhat. Na rezoluce Společnosti národů v Ženevě agresoři neslyšeli.
Churchill pořád doufal, že se vrátí do vlády. Avšak v listopadu 1935, kdy konzervativci vyhráli volby, ho Baldwin opominul. Zrovna tak Chamberlain.
Koncem roku 1936 se zastával svého starého přítele krále Eduarda VIII., který si chtěl vzít za manželku dvakrát rozvedenou Američanku Wallis Simpsonovou. Veřejnost s tímto královým krokem nesouhlasila: Ať se vzdá trůnu! Churchill se svou obhajobou ve sněmovně znemožnil.
Instinktivně cítil, že Hitler chce ovládnout Evropu. Vadila mu japonská agrese proti Číně, chtěl, aby se proti ní postavily společně Londýn s Washingtonem.
Winston Churchill a Charlie Chaplin, Chartwell 1931
Obsazení Rakouska Německem na jaře 1938 ho vyděsilo. Když se v září vrátil Chamberlain z Mnichova, kde s Hitlerem podepsal diktát nařizující Československu odevzdat Třetí říši pohraničí, kritizoval ho v parlamentu jako „totální a neodvratnou katastrofu“, která ohrožuje i Británii. Voliči v jeho volebním obvodu v Eppingu, opojeni premiérovou představou „míru pro naše století“, ho napomínali za jeho „trvale nevěrné smýšlení“ vůči vládě.
V listopadu 1938 zahájili nacisté mohutný pogrom proti židům – Křišťálovou nocí. Mussolini okupoval Albánii. Teprve spolknutí zbytku Československa Hitlerem v březnu 1939 zásadně změnilo atmosféru. „Churchill se nyní objevil před britskou veřejností už nikoli jako panikář, ale jako opomíjený a urážený prorok, jemuž tento výčet německých agresí a brutalit dal za pravdu a jenž konečně dosáhl uznání,“ konstatoval Rose.
Pro československého exprezidenta Edvarda Beneše, který se vrátil z USA, uspořádal Churchill oběd, na který přišlo i několik vlivných politiků a novinářů. „Nevím, jak se věci nyní vyvinou, a nemohu říci, že Velká Británie nyní půjde do války za Československo,“ řekl hostitel. „Vím jen, že mír, který bude teprve dělán, nebude dělán bez Československa.“
Londýnský tisk začal bojovat za Churchillův návrat do vlády. Chamberlain se ho bál, ten by dělal jenom potíže. A kde mohl, tam se mu vyhýbal.
Od začátku dvacátých let se Churchill obával bolševicko-německého bloku. Když se v červnu 1939 dověděl, že taková dohoda se blíží, udělal si závěr, že „válka je víceméně jistá“.
„Winston je zpátky!“
V pátek 1. září 1939 v půl deváté ráno telefonoval polský vyslanec hrabě Edward Raczynski do Chartwellu: „Dnes ráno nás napadla německá armáda.“
Odpoledne pozval Chamberlain Churchilla do svého sídla v Downing Street číslo 10: Nabídl mu místo „v malém válečném kabinetu bez ministerstva“. Poslanec bez rozmýšlení přijal.
Londýn varoval Berlín před pokračováním agrese. Pokud nestáhne svá vojska, Británie splní své spojenecké závazky vůči Polsku.
V neděli před polednem ohlásil Chamberlain v rozhlase, že Velká Británie je ve válečném stavu s Německem. Odpoledne nabídl Churchillovi funkci prvního lorda Admirality. Lodě válečného námořnictva si radostně signalizovaly „Winston je zpátky!“
Stav válečného loďstva, které dělalo Británii královnou oceánů, však nebyl dobrý. Němci měli novější, a proto modernější plavidla. Přes dvě stovky britských lodí trpělo vážnými nedostatky. I obrana válečných základen byla mizerná. Ještě koncem roku mohlo z patnácti nejdůležitějších plavidel bojovat proti nepříteli pouze devět. Přesto se podařilo vyčistit moře od dvou německých bitevníků, které představovaly největší hrozbu.
Británie dovážela dvě třetiny potravin, třetinu železné rudy, takřka veškerou ropu a spoustu dalších surovin ze zámoří. Toto zásobování ohrožovaly německé ponorky. Jejich smečky v roce 1917 málem srazily Británii na kolena – napsal historik Andrew Roberts v knize Ve vichru války. Teď by se to mohlo opakovat. Proto námořnictvo spolu s letectvem vypracovalo systém jejich zneškodňování.
Němci intenzivně rozšiřovali jejich flotilu, na jaře 1943 jich měli 400, ale jenom třetinu schopnou operačního nasazení. Do bitvy o Atlantik se intenzivněji zapojili rovněž Američané. V srpnu 1943 potopili Spojenci víc německých ponorek, než kolik ty zlikvidovaly britských a amerických obchodních lodí. Od té doby se spojenecké ztráty snižovaly, zatímco německé zvyšovaly.
První lord Admirality doporučoval, aby francouzské pozemní síly zaútočily na německé území, britské letectvo je podpoří. Uvažoval o zničení Kielského průplavu a zaminování Rýna. Avšak většina ministrů nechtěla Hitlera dráždit a souhlasila, aby Francouzi dál seděli v pevnostech Maginotovy linie.
Churchill prosazoval preventivní obsazení norského přístavu a švédské Kiruny, z obou míst se vyvážela železná ruda, kterou Hitler potřeboval. Chamberlain a většina ostatních ministrů nesouhlasili. Teprve když se Němci pustili na jaře 1940 do obsazování Norska, se Britové v Narviku vylodili. Už bylo pozdě.
Halifax navrhl jednat s Hitlerem o ukončení války. Itálie se nabízela jako prostředník. Třebaže Churchill o tom také uvažoval, obával se, že Hitlera by uspokojila jenom degradace Británie na úroveň druhořadé mocnosti.
Po neúspěchu v severním Norsku Chamberlain odstoupil a dům Downing Street číslo 10 ovládl Churchill. Po křesle premiéra dávno toužil, ale dostal ho ve čtyřiašedesáti letech v době největšího ohrožení země. To bylo největší uznání za jeho politickou jasnozřivost a vůdcovské schopnosti. A také nejvyšší odpovědnost, jakou mohl politik dostat.
Musel hodně cestovat. S manželkou ho spojovala korespondence – vyměnili si přes 1700 dopisů. „Clementina manželovi nesmírně chytře radila ve společenských a domácích záležitostech,“ zmínil se spisovatel Patrick Delaforce v knize Jen čtyři doutníky denně. „Někdy Winstonovi vyčítala, že je na své podřízené v oblasti politiky příliš tvrdý.“
Hrozba invaze na britské ostrovy
„Byl jsem si vědom hlubokého pocitu úlevy,“ napsal později. „Konečně jsem měl pravomoc vydávat rozkazy na všechny strany. Celý můj předchozí život nebyl ničím jiným, než přípravou na tuto hodinu a tuto zkoušku. Myslel jsem si, že o tom hodně vím, a byl jsem si jist, že neselžu. I když jsem netrpělivě očekával ráno, spal jsem zdravě.“
Winston Churchill se samopalem, Anglie 1941
Německá vojska obešla Maginotovu linii, obsadila Lucembursko, Belgii a Nizozemí, Francie se vzdala. Za necelý měsíc se britským lodím včetně jachet, rybářských a sportovních podařilo evakuovat v rámci operace Dynamo takřka 340 tisíc britských a francouzských vojáků od přístavu Dunkerque, kde byli obklíčeni, ale bez těžké výzbroje.
Po pádu Francie zůstala Británie proti Německu osamocená. Hrozilo riziko invaze na britské ostrovy. Nejdřív však musela luftwaffe zničit stíhací a bombardovací letectvo RAF, rozvrátit zásobování a zbořit města. Útoky, které zahájila v srpnu 1940, však obránce nezlomily. Navíc měli k dispozici tajnou novinku – radary, které včas ukazovaly na blížícího se nepřítele.
V polovině října – aniž to veřejně oznámil – Hitler plán na vylodění zrušil. Základní podmínka chyběla – nepodařilo se ovládnout britské nebe. Už 20. srpna se premiér ve sněmovně poklonil letcům větou, která se stala okřídlenou: „Na poli lidských konfliktů nikdy nevděčilo tolik za tak mnoho takové hrstce.“
Chamberlain byl stále předsedou konzervativní strany, Churchill se k němu choval s úctou. Avšak expremiér trpěl rakovinou a koncem září z veřejného života odešel, za šest týdnů zemřel. Teď se mohl stát jeho kabinetní nástupce i stranickým vůdcem. Politiky, kteří ustupovali nacistům, odsunul do pozadí. Sám si ponechal ministerstvo války, aby mohl zasahovat do vojenských operací. Přítele tiskového lorda Beaverbrooka jmenoval ministrem letecké výroby – a jeho zásluhou dodávaly továrny letcům dost strojů, aby nahradily zničené. Členy vlády jmenoval i několik labouristů, Clement Attlee byl místopředsedou.
Jestliže máme přežít, musíme udržovat na výši morálku národa – říkali náčelníci štábů. Churchill to dobře věděl, a proto při každé příležitosti mluvil o vítězství ve válce. Cestoval po celé zemi, burcoval lidi a ukazoval jim na prstech pověstné V – vítězství. V biografech, které promítaly jeho projevy, bylo nabito. Získal si takovou popularitu, jako dosud nikdo. I v zahraničí, kde znali jeho projevy. A všichni si ho idealizovali a všichni ho milovali.
Vláda musela mobilizovat celou společnost, vždyť v květnu 1940 byl ještě milion Britů bez zaměstnání. Zákon o mimořádných pravomocích ještě doplnila odstavcem, který umožňoval internovat bez soudu do konce války každého přívržence nacismu. Premiér toto pozastavení zákona Habeas corpus považoval za „nanejvýš odporné“, ale jiné východisko neměl. Podle historika Andrewa Robertse se tím přiblížil od dob Olivera Cromwella nejvíc k diktátorovi.
Ve čtvrtek 14. listopadu 1940 prožil premiér nesnesitelné dilema. Britům se za pomoci polských odborníků podařilo rozluštit německý šifrovací systém Enigma, takže četli ve speciálním středisku v Bletchley Parku severně od Londýna telegramy mnoha ozbrojených složek včetně letectva. Tento projekt Ultra byl přísně tajný. A najednou depeše luftwaffe ukazovaly, že se chystá masivní bombardování průmyslového města Coventry.
Mám nařídit evakuaci jeho obyvatel, anebo ne? Jestliže se Němci dozví, že jsme včas všechny lidi odvezli, budou pátrat, jak jsme se o jejich záměru dověděli. Nepřijdou přitom, že luštíme jejich telegramy? Tím bychom ztratili jedinečnou možnost sledovat rozkazy jejich velitelství, starty bombardovacích svazů, pohyby ponorek. Nebyly by potom ztráty ještě větší? Churchill se rozhodl přípravu náletu zamlčet – Němci Coventry z 90 procent zničili, zabili 380 a zranili 865 lidí. Dosud nikdo takovým způsobem nezaútočil na město. Premiérovo rozhodnutí vyšlo najevo až mnoho let po válce.
Noví spojenci – SSSR a USA
Churchill si od září 1939 tajně dopisoval s americkým prezidentem Franklinem Rooseveltem. Jako premiér ho přesvědčil, aby mu dodával zbraně a munici za cenu železného šrotu a aby ji do Británie dopravily americké lodě, na něž německé ponorky neútočily. V září 1940 získal 50 starých torpédoborců výměnou na to, že si Američané vybudují válečné základny na Bermudách a karibských ostrovech v západním Atlantiku. Roosevelt se už několik let snažil posilovat ozbrojené síly, protože tušil, že i jeho země se do tohoto zápasu zapojí.
Winston Churchill mezi vojáky, Západní poušť 1942
V červnu 1941 přepadlo Německo Sovětský svaz. Churchill tento útok čekal, zprávy výzvědné služby mu to napovídaly. Stalina o tom informoval, ale marně – sovětský vůdce tomu nevěřil, válku čekal později. Britský premiér označil bolševické Rusko za nového spojence: „Každý muž nebo stát, který bojuje proti nacismu, dostane naši pomoc. Každý muž nebo stát, který obchoduje s Hitlerem, je náš nepřítel. Ohrožení Ruska je tudíž naším ohrožením a ohrožením Spojených států.“ Jindy připomněl, že ze svých výroků proti bolševismu „nebere zpět jediné slovo“.
Stalin okamžitě požadoval od Británie pomoc: Otevřete frontu v severní Francii a za polárním kruhem! Posílejte nám zbraně a další vojenský materiál!
Na vytvoření dalších front neměli Spojenci sílu. Nejprve museli vyčistit Afriku, vylodit se v Itálii a dál rozšiřovat bombardování Německa. Už v srpnu 1941 vyrazil do Sovětského svazu první britský konvoj s válečnými potřebami. Do konce války jich bez ohledu na torpédování německými ponorkami vyplulo čtyřicet a dopravily tam 4 miliony tun materiálu včetně 5 tisíc tanků a 7 tisíc letadel. Churchill to považoval za hazard, když sám neměl dost zásob a půldruhého roku nebylo jasné, jestli německý nájezd SSSR přežije.
Třebaže USA ještě s nikým neválčily, setkali se začátkem srpna 1941 prezident Roosevelt s premiérem Churchillem na tajné schůzce na válečných lodích poblíž kanadského New Foundlandu. Shodli se na další spolupráci a vydali Atlantickou chartu, v níž oznámili, že neuznávají žádné válečné zisky území, žádají uvolnění mezinárodního obchodu a podporují politickou svobodu národů. Americké námořnictvo aktivněji hlídalo Atlantik, rozšířilo hlídkování až k Islandu a zasahovalo proti německým ponorkám. USA také stupňovaly hospodářské a finanční embargo vůči Japonsku v odvetu za jeho agresi v jihovýchodní Asii.
Churchill a USAKnihu Churchill a Amerika koupíte za akčních 424 Kč na Knihy.iDNES.cz  |
Už z dřívějška oba státníci věděli, že se rozcházejí v názoru na Britské impérium. Zatímco Churchill bojoval za jeho udržení, Roosevelt je považoval za přežitek. Brit také žil antikomunismem, který musel na čas odložit, zatímco Američanovi byly mnohé myšlenky socialismu blízké a Stalina považoval za vůdce, nikoli za krutého diktátora. Anglo-americké válečné spojenectví nebylo rovnocenné, Washington měl převahu – a to přivádělo britského politika často k zuřivosti.
Když v prosinci 1941 bombardovali Japonci americký přístav Pearl Harbor na Havaji, začali Američané válčit v Tichomoří. Vzápětí jim vyhlásil válku Hitler. Spojenectví Londýn-Washington se už nemuselo skrývat.
Zlom na podzim 1942
Jako premiér jezdil Churchill do Chartwellu málo. Spíš pobýval v oficiální venkovské rezidenci v Chequers v Chilternsu jihovýchodně od Londýna. Avšak tento objekt byl za měsíčních nocí jasně vidět, takže ho mohli Němci bombardovat. Když si chtěl na venkově odpočinout, přesunul se do Ditchley Parku blízko Blenheimu, který vlastnil konzervativní poslanec Ronald Tree.
Neuměl žít zdravé. U stolu se přejídal. Kouřil doutníky. A za den spořádal lahev whisky. Sport nenáviděl. Často cestoval v letadle anebo na lodi na velké vzdálenosti. Bylo to únavné a úmorné. Muselo se to projevit na zdraví.
Winston Churchill při setkání s Eisenhowerem, severní Afrika 1943
V prosinci 1941 ho doma postihl infarkt, ale jeho osobní lékař Charles Wilson, později lord Moran, mu to neprozradil – aby nepanikařil. Začátkem roku 1943 onemocněl v Londýně zápalem plic. Po skončení konference v Teheránu v prosinci, když přistál v Tunisu, se tato choroba opakovala. A také v září 1944. Lékař se obával o jeho život. Pacient tehdy uklidňoval dceru Sally: „Když umřu, neznepokojuj se – válka je vyhraná.“
Britská říše byla rozkročená přes Střední východ do Asie. Premiér považoval Egypt a severní Afriku za klíčové pro spojení s Dálným východem. Proto tam posílal množství vojska.
Němci si podrobili Jugoslávii a Řecko, obsadili Krétu a vytlačovali Brity v severní Africe. V prosinci 1941 Japonci obsadili Singapur, v roce 1942 dobyli Malajsko a Barmu, vylodili se na Filipínách a obsazovali další ostrovy v Tichomoří. Jejich vojska se přiblížila k Indii, impérium stálo před zhroucením.
Na podzim 1942 se začala situace měnit ve prospěch Spojenců. Britové porazili Němce v Egyptě, za pomoci Američanů vyčistili celou severní Afriku – zajali 275 tisíc německých a italských vojáků. Ovšem účast amerických vojsk na bojích v Africe vyloučila invazi přes kanál La Manche v roce 1943.
V červenci 1943 se britské, kanadské a americké divize vylodily na Sicílii. V září Itálie kapitulovala a Spojenci se zachytili na jejím území. Churchill snil o tom, že z jihu by mohli obsadit Balkán, Vídeň a Prahu – tím odtud vyloučit rudoarmějce. Útočníci však museli překonávat tuhý německý odpor. Ani britští vojevůdci nepovažovali „převálcování Evropy z jihovýchodu“ za realistické.
V Asii a Tichomoří získávali zvláště Američané půdu za cenu ohromných ztrát. Nicméně Japonci se bránili se šílenou urputností, takže umírali po tisících.
V létě 1942 zahájilo lety nad Evropou z britských letišť americké letectvo. RAF a Američané ničili vybraná německá města a továrny, ale ne vždy dokázali vybrané cíle zasáhnout. Zato při kobercovém bombardování měst zahynuly statisíce obyvatel. Do bombardování Japonska se Američané pustili v roce 1944, kdy mohla letadla startovat z tichomořských ostrovů i z Číny.
Válečný boj o poválečné rozdělení Evropy
Požadujeme, aby sovětská západní hranice probíhala podle linie určené paktem Ribbentrop-Molotov, tedy na účet Polska. A Polsku dáme kus Německa. Pobaltské státy, části Finska a Rumunska zůstanou součástí SSSR.
Tahle území Stalin požadoval, jakmile si Spojenci byli jisti svým vítězstvím.
Churchill nesouhlasil, neodpovídalo to principům Atlantické charty. Zato ministr zahraničí Anthony Eden by rád sovětskému diktátorovi vyhověl. Američané dlouho nesouhlasili – odporovalo to jejich představě o vznešeném boji proti nacismu. Až na jaře 1943 Roosevelt kývl. Když se vynořilo obvinění sovětské tajné služby ze zavraždění polských důstojníků v Katyni, obě velmoci to v zájmu boje proti Hitlerovi raději nezkoumaly.
Na jaře 1943 se na jednání ve Washingtonu dohodl předběžný termín invaze do Francie, operace Overlord: 1. květen 1944. Churchill měl z této akce obavy – připomínala mu katastrofu u Gallipoli a v zákopech roku 1916 poznal vysokou úroveň německého velení a odhodlanost německých vojáků.
Nakonec se britské, americké a kanadské divize vylodily na plážích Normandie 6. června 1944. V polovině srpna se vysadili spojenečtí vojáci i na jihu Francie.
Koncem listopadu 1943 se poprvé sešli Churchill, Roosevelt a Stalin na společné schůzce, a to v Teheránu. Potvrdili termíny různých válečných operací, hovořili o sovětsko-polské hranici, diskutovali o budoucí mezinárodní organizaci, která by měla zamezovat konflikty. Prezident měl už dávno chuť jednat mezi čtyřma očima se sovětským vládcem. Churchill to nesl nelibě, cítil, že ho tím odsouvají na vedlejší kolej.
V září 1944 rozparcelovali zástupci Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu Německo na tři okupační pásma. Churchill si neuvědomil, že Rudá armáda se dostane na pouhých dvě stě kilometrů od Rýna.
Britský premiér pořád bojoval o lepší rozdělení Evropy. Na schůzce se Stalinem v Moskvě v říjnu 1944 mu na papírek napsal: Rumunsko – Rusko 90 %, ostatní 10 %, Řecko – Británie (ve shodě s USA) 90 %, Rusko 10 %, Jugoslávie – 50-50 %, Maďarsko – 50-50 %, Bulharsko – Rusko 75 %, ostatní 25 %. Stalin se na papír podíval a rozmáchlým gestem jej modrou tužkou odškrtnul.
„Churchill se najednou cítil nad jeho podobou zahanbený,“ tvrdil historik Henry Pelling v knize Winston Churchill. „Toto rozdělení nebylo nijak nové – ministerstva zahraničí je projednala už v červenci. Avšak nezohledňovala americké postoje a zcela opomíjelo mnohem palčivější problém Polska.“ Potíž spočívala v tom, že v Londýně a v Moskvě se chystaly dvě vlády a hrozilo, že když Rudá armáda zemi osvobodí, dosadí Kreml do Varšavy polské komunisty.
V únoru 1945, před odletem na Jaltu, kde se měl setkat s oběma svými spojenci znovu, si Churchill zoufal: „Celý Balkán kromě Řecka má být bolševizován a neexistuje nic, jak bych to mohl znemožnit. Ani pro ubohé Polsko nemohu nic udělat.“
Roosevelt byl těžce nemocný a příliš mnoho z jednání neměl. Zato se často hádal s Churchillem a lichotil se Stalinovi. Prezident tvrdil, že své divize stáhne z Evropy do dvou let. Premiér se obával, že tím se naruší rovnováha sil mezi Východem a Západem. Státníci se dohodli na potrestání nacistických válečných zločinců, na rozdělení Německa na okupační zóny, na likvidaci jeho zbrojního průmyslu i na vytvoření a podobě Organizace spojených národů.
Teprve měsíc po návratu z konference na Krymu americký prezident prohlédl: „Se Stalinem se nedá obchodovat – porušil každý slib, který nám v Jaltě dal.“
Stalin nechce dodržovat úmluvy z Jalty! Churchilla jeho věrolomnost tak rozlítila, že koncem dubna 1945 nařídil generálnímu štábu, aby vypracoval plán útoku proti Rudé armádě. Návrh operace Unthinkable (Nepředstavitelné) mu předložili 22. května. Novou válku mělo začít 47 britských a amerických divizí podporovaných polskou Andersovou armádou a 100 tisíci německými vojáky 1. července. Avšak náčelník imperiálního štábu sir Alan Brooke se obával, že operace ztroskotá. Válku s Rusy nemůžeme vyhrát!
Churchill: Stalin spustil železnou oponu
Řízení vlády Churchilla vyčerpávalo, není divu, táhlo mu na sedmdesátku. Jeho ministrům se v zimě 1944–1945 zdálo, že svůj úřad už těžko zvládá. Konzervativci ztráceli voliče. Vedení strany rozhodlo, že koaliční spolupráci ukončí. Na 5. července byly vypsány volby. Churchill vedl předvolební kampaň chaoticky, jakoby bezvládně. Stěžoval si: „Bez války se cítím osamocený.“
Válka v Evropě skončila kapitulací Německa 8. května 1945. V létě se sešli v Postupimi vítězové: Stalin, Churchill a zemřelého Roosevelta vystřídal Harry Truman.
Když se v pondělí 16. července Churchill s Trumanem poprvé setkali, pocítili k sobě vzájemné sympatie. Večer přišla zpráva z Washingtonu: První pokus s atomovou bombou, na níž pracovali američtí a britští vědci, se zdařil. Byli nadšeni – měli klacek proti Stalinovi.
Uprostřed jednání musel Churchill odletět do Londýna. Ve volbách zvítězili labouristé. Třebaže to tušil, tohoto výsledku se obával. Britskou delegaci nyní vedl nový premiér Clement Attlee. Spojenci se dohodli na budoucnosti Německa – na nutnosti denacifikace jeho občanů a vytvoření demokratických správních institucí, na jeho odzbrojení a rozbití moci monopolů. Váleční zločinci stanou před soudy, nacistickou špičku bude soudit mezinárodní tribunál. Stalin si vymohl od Německa obrovské reparace. A získal potvrzení, že mu připadnou části území Polska, Rumunska, Finska a Československa plus Pobaltí.
Na jaře 1946 přicestoval Churchill do USA. Westminster College ve městě Fulton v Missouri mu nabídla čestný doktorát. Hosta doprovázel Harry Truman, rodák z Missouri.
Expremiéra trápila politika Kremlu, a proto ji 5. března 1946 ve Fultonu zkritizoval: „Padl stín na scénu, dosud osvětlenou spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co Sovětské Rusko a jeho mezinárodní komunistická organizace zamýšlejí v bezprostřední budoucnosti udělat a jaké jsou hranice, pokud nějaké jsou, jeho rozpínavých tendencí… Chápeme potřebu Rusů zabezpečit se na svých západních hranicích proti jakémukoli opakování německé agrese.“
Stalinovi vyčetl: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy. Jediné Athény – tedy Řecko se vší svou nehynoucí slávou – mohou svobodně rozhodnout o vlastní budoucnosti ve volbách konaných pod dohledem britských, amerických a francouzských pozorovatelů. Polské vládě ovládané Ruskem se dostalo povzbuzení, aby se neoprávněně zmocnila rozsáhlých německých území, a právě probíhá masové vyhánění Němců, jehož hrozivý dosah si až dosud nikdo nedokázal představit. Komunistické strany, které v těchto zemích byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu. Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde s výjimkou Československa neexistuje skutečná demokracie.“
Dále připomněl tlak Moskvy na Turecko a Persii (dnes Írán), na snahy vytvořit ve východním Německu prokomunistickou vládu i na nebezpečí komunistického převratu v Itálii a ve Francii.
Projev překvapil celý svět. Dokonce i mnozí západní politici ho odsoudili jako přemrštěný. Nicméně později mu dali za pravdu. Studenou válku vyhlásil Stalin už v únoru.
Nobelova cena za válku
Po návratu domů se Churchill pustil do psaní válečných pamětí. Pomáhal mu početný štáb poradců – jeho spolupracovníků z minulých let i historiků. Pět tlustých svazků mělo ohromný úspěch nejen v Británii, ale na celém světě – autora udělal boháčem.
Expremiér pořád přemýšlel, jak předejít dalšímu konfliktu v Evropě. Jedině jejím sjednocením, překonáním nepřátelství mezi Německem a Francií. V září 1946 při projevu na univerzitě v Curychu vybídl k vytvoření „nové evropské rodiny“, založení „Spojených států evropských“.
V říjnu 1951 se skoro sedmasedmdesátiletý Churchill vrátil na Downing Street číslo 10. Byl unavený, vyčerpaný, těžce nemocný. V únoru 1952 ho postihla mozková příhoda a v červenci 1953 další. Vybral si schopné ministry, které nemusel vést. Sám se však dopouštěl mnoha chyb. Vedení konzervativní strany tlačilo, aby se vzdal funkce. Nechtělo se mu, odešel v dubnu 1955. Nicméně v poslanecké sněmovně seděl až do roku 1964. „Žádný jiný britský politik patrně neměl tak oslnivou politickou kariéru a nezastával tolik ministerských postů,“ hodnotil ho Delaforce.
Jako penzista sbíral nejvyšší vyznamenání doma i v zahraničí. V roce 1953 dostal Nobelovu cenu za literaturu za válečné memoáry – ovšem spíš to bylo uznání za jeho vedení Británie proti Hitlerovi. Švédská královská akademie to odůvodnila takto: „…za jeho mistrovství v historickém a biografickém líčení i za jiskřivé umění řečnické, s nímž vystupoval jako obránce vznešených lidských hodnot“. Zato titul vévody odmítl, královně se omluvil: „Rád bych zemřel v Dolní sněmovně.“
Když slavil 30. listopadu 1964 devadesátiny, dostal přes 70 tisíc blahopřání od státníků i obyčejných lidí ze všech koutů zeměkoule.
Zemřel v neděli 24. ledna 1965 – přesně na den jako před sedmdesáti lety jeho otec. Tři dny a noci byla raket s jeho tělem vystavena v parlamentu, kde se mu přišlo poklonit bez ohledu na špatné počasí přes 300 tisíc lidí. V neděli 30. ledna 1965 proběhl jeho státní pohřeb – první pro člena Dolní sněmovny od pohřbu vévody Wellingtona před 110 lety. Účastnili se ho státníci z celého světa. Pohřbili ho na hřbitově v Bladenu, vedle rodičů a bratra Jacka.
