Americká vojska dosáhla Československa
„Měli byste dobýt Berlín!“ žádal britský premiér Winston Churchill generála Eisenhowera. Velitel západních ozbrojených sil odmítl: „Stálo by to životy sto tisíc našich vojáků!“
Když Churchill neuspěl s Berlínem, žádal 8. dubna 1945 telegramem Eisenhowera o pochod na Prahu. O tři dny později americký generál zamítl i tento návrh.
Potom se na mnoha místech začala německá obrana na západní frontě hroutit. Někdejšího československého území – ašského výběžku – dosáhly hlídky 90. pěší americké divize už 18. dubna a do Aše, kde žili sudetští Němci, se probojovaly o dva dny později.
Obvykle střízlivý prezident Beneš poslal z Košic nadšené blahopřání Eisenhowerovi. Zároveň si v duchu představoval, že kdyby Pattonova vojska osvobodila celé Čechy a část Moravy, komunisté by ztratili výhodu spočívající v příchodu Rudé armády do nejvíce zalidněných a strategicky důležitých oblastí republiky.
Eisenhower telegrafoval náčelníku sovětského generálního štábu Antonovovi, aby upřesnil linie dotyku: „Je zřejmé, že nejpravděpodobnějším místem setkání našich vojsk bude oblast Drážďany-Wittenberg, jak jsme se už dohodli. Pro demarkační linii na středním úseku fronty jsem zvolil linii řek Labe a Vltavy, která se dá snadno určit v terénu a kterou nutno přijmout jako obecnou hraniční linii mezi našimi vojsky.“
Sovětský vojevůdce odpověděl 24. dubna, že Rudá armáda obsadí vltavskou kotlinu. Když se to dověděl Churchill, obrátil se na svůj vojenský štáb. Ani u britských generálů neuspěl. Z vojenského hlediska původně nepovažovali za rozumné, aby se Američané pouštěli do nitra Čech. Za důležitější považovali útok na Rakousko a Německo. Nicméně 26. dubna souhlasili s tím, že pražská operace by mohla mít značný politický význam, a proto ji podpořili. Okamžitě to oznámili své vojenské misi ve Washingtonu, která předala toto doporučení americkému Sboru náčelníků štábů.
Britské a americké velení totiž tvořilo Spojený výbor náčelníků štábů, který jediný byl oprávněn dávat Eisenhowerovi rozkazy.
Churchill žádal: Osvoboďte Prahu!
Vrchní velitel expedičních vojsk Eisenhower oznámil předsedovi Sboru náčelníků štábů Marshallovi 29. dubna: Hlavní údery chce vést proti Lübecku a Kielu na severu, proti Linci a „národní alpské pevnosti“ v Rakousku na jihu. Rovněž bude operovat v Dánsku a Norsku, vstoupí i do západních Čech. „Rudá armáda má výbornou pozici pro obsazení Československa a do Prahy by určitě přišla před americkými silami... Nepokusím se o žádný krok, který shledám z vojenského hlediska za nerozumný, jen proto, abychom získali nějaké politické výhody, ovšem pokud v tomto směru nedostanu konkrétní příkazy od Spojeného výboru náčelníků štábů.“
V té době měl pravdu. Sovětská a americká vojska byla od Prahy vzdálena přibližně stejně.
Ještě 30. dubna se pokusil Churchill telegraficky přimět ke změně rozhodnutí nového amerického prezidenta Harryho Trumana. Osvobození Prahy a co největší části Československa Pattonem – upozorňoval – „by zcela změnilo poválečnou situaci v této zemi a mohlo by také ovlivnit situaci v sousedních státech“. Varoval, že kdyby to nevyšlo, mohla by ČSR jít „cestou Jugoslávie“, tedy ke komunistickému režimu.
Úřadující americký ministr zahraničí Joseph Grew nesouhlasil: Překročení Vltavy a obsazení Prahy by se mohlo stát „kukaččím vejcem“ při rozvíjení vztahů se Sověty. Američané se obávali, že se bez Rusů neobejdou v závěrečném boji proti Japoncům.
Truman odpověděl 1. května: Souhlasím s názorem generála Eisenhowera. Sověti se chystají zaútočit na vltavskou kotlinu, zatímco Američané – pokud to bude možné – zničí zbývající německé síly. „Bude-li potom postup do ČSR žádoucí a dovolí-li to zdejší podmínky, logicky by naším prvním krokem byl postup na Plzeň a Karlovy Vary. Nepokusím se však o žádný krok, který budu z vojenského hlediska považovat za nerozumný.“
Československá brigáda zůstala ve Francii
Uprostřed dubna debatoval Adolf Hitler s velitelem obrany Berlína Gotthardem Heinricim a dalšími generály. Nařídil posílit armádu maršála Schörnera v Čechách. Vojáci protestovali.
Jediný Hitler znal důvod: „Hlavní útok nepůjde na Berlín, v žádném případě. Naše město je jenom vedlejším cílem. Nepřítel zaútočí na Prahu.“
Toto přesvědčení získal z hlášení velitele vojenské výzvědné služby Východ generála Reinholda Gehlena. Němci měli údajně vyzvědače i v blízkosti Stalina v Kremlu. Podle jejich zpráv vychází sovětský generalissimus ze staré představy kancléře Bismarcka: Ten, kdo ovládne Čechy, bude pánem střední Evropy!
Kdo byl kdo
(14. října 1890 – 28. března 1969) Velitel angloamerických vojsk generál Dwight David Eisenhower se narodil v texaském Denisonu v rodině nočního hlídače. Absolvoval proslulou Vojenskou akademii ve West Pointu. V letech 1935–1940 sloužil na Filipínách. Po návratu vedl plánovací a později operační oddělení generálního štábu. Jakmile náčelník generálního štábu George Marshall poznal jeho kvality, svěřil mu plánování invaze do Evropy. Roku 1942 byl jmenován vrchním velitelem vojsk USA v Evropě a v severní Africe. V květnu 1943 velel vylodění na Sicílii, v červnu 1944 ve francouzské Normandii. V letech 1950–1952 sloužil jako vrchní velitel sil NATO v Evropě. Pak ho zvolili prezidentem USA, v Bílém domě setrval dvě období do roku 1961. Roku 1957 vyhlásil doktrínu, jejímž cílem bylo zatlačení SSSR na Blízkém východě. Ke konci jeho vlády se začaly lámat ledy studené války.
(11. listopadu 1885 – 21. prosince 1945) Velitel 3. americké armády, která osvobodila západní Čechy, generál George Smith Patton pocházel z právnické rodiny v Los Angeles. Po absolvování akademie ve West Pointu získával zkušenosti při výpravách proti banditům v Mexiku. Když válčil s americkým expedičním sborem za první světové války proti Němcům v Evropě, seznámil se s novinkou – s tanky. V roce 1940 byl pověřen organizací obrněných sil a stal se průkopníkem masového nasazování tanků na bojišti. Osvědčil se jako velitel sboru při vylodění v severní Africe a později na Sicílii. Proslul tvrdostí vůči sobě i podřízeným – to někdy tak přeháněl, že ho musel Eisenhower chránit před kritiky. Během příprav invaze musel z trestu velet pouze falešnému uskupení vojsk, které mělo Němce přesvědčit o jiném místě vylodění, než se opravdu plánovalo. Potom Patton velel 3. armády, se kterou dokázal rychle postupovat kupředu. „Patton byl váš nejlepší,“ oklasifikoval ho velitel německých tankových vojsk maršál Gerd von Rundstedt. Když nadřízení zakázali Pattonovi osvobodit Prahu, neváhal je před novináři kritizovat. Rovněž tak prosazoval, opět marně, okamžitý útok na komunistický Sovětský svaz. Při automobilové nehodě se těžce zranil a v nemocnici v Heidelbergu skonal.
(28. prosince 1897 – 21. května 1973) Vedle Georgije Žukova byl nejslavnějším sovětským vojevůdcem za druhé světové války maršál Ivan Stěpanovič Koněv, narozený v Lodějnu poblíž Archangelska na severu Ruska. Jako poddůstojník z chudé rolnické rodiny vstoupil roku 1918 do Rudé armády a rychle postupoval – v roce 1926 velel pluku, v roce 1934 divizi, v roce 1938 sboru. Čistky, které nařídil Stalin, se mu vyhnuly. Na sklonku roku 1941 řídil protiofenzivu proti Němcům u Moskvy, která – byť za obrovských ztrát – vrhla nepřítele zpátky. V únoru 1944 povýšil Stalin Koněva na maršála. Jeho věčným rivalem byl Žukov. Stalin oběma nařídil, aby jejich vojska dobyla Berlín – oba pak přijali jeho kapitulaci. Ráno 9. května 1945 dorazily jeho tanky do Prahy. Následující rok řídil maršál přesuny sovětských vojsk z Rakouska do Německa přes ČSR – tím měly být ovlivněny volby ve prospěch KSČ. Po válce působil jako náměstek ministra obrany. Byl jedním z architektů Varšavské smlouvy a hned po jejím založení v roce 1955 velitelem jejích vojsk. Následující rok vedl sovětská vojska, která krutě potlačila lidové povstání v Maďarsku. |
Když za úsvitu 30. dubna zahájila sovětská vojska útok na Říšský sněm, Hitler spáchal sebevraždu. Odpoledne 2. května přestali klást Němci ve svém hlavním městě odpor.
Hitlerův nástupce velkoadmirál Karl Dönitz koketoval s myšlenkou na uzavření separátního míru se západními mocnostmi a s pokračováním boje proti Rudé armádě. Netušil, že kapitulace pouze na západní frontě je pro Washington a Londýn politicky nepřijatelná.
Československá obrněná brigáda vedená generálem Aloisem Liškou, která byla součástí britských sil, stále obléhala německou posádku v přístavu Dunkerque v severní Francii. Čechoslováci toužili po tom, aby se účastnili na osvobozování své vlasti. V polovině dubna přeskupil generál Liška své vojáky tak, aby mohl rychle předat pozice Britům. Nejdřív o to požádal Montgomeryho písemně a vzápětí za ním kvůli tomu odletěl. Avšak nejvyšší britský velitel tvrdil, že nemá jiný útvar, který by brigádu nahradil. Také poukazoval na dopravní a zásobovací obtíže: „Máte britské vozy, tanky a veškerou výzbroj, dostali byste se 1 300 kilometrů od našich skladišť!“
Nakonec Montgomery souhlasil s menší náplastí na tuto bolest: „Ať do Československa odjede symbolický Kombinovaný oddíl o 140 mužích, který se začlení do svazku 3. americké armády.“
V úterý 24. dubna se vydala tato jednotka, vedená podplukovníkem Aloisem Sítkem, na pochod. Dvě čety motorizované pěchoty na čtyřech obrněných kolopásových a třech pásových transportérech a protiletadlová baterie se šesti kanony, džípy a motocykly. V pondělí 30. dubna překročil oddíl staré československé hranice a poblíž dnešního Pomezí nad Ohří vztyčil státní vlajku. Druhý den zaparkovala jeho vozidla na náměstí v Chebu.
Patton: „Ohlásím se z pražské telefonní budky.“
Ve středu 25. dubna nařídil velitel 12. skupiny armád Omar Bradley veliteli 3. armády Georgi Pattonovi: „Ať tvoje vojska zajistí hranice Československa až po Rakousko!“
Američané postupně získávali přechody do nitra české kotliny. Některé museli urputně vybojovat s fanatickými nacisty, někde dokonce s dětmi v uniformách Hitlerovy mládeže – Hitlerjügend. Obsadili Aš, Cheb. Sokolov, Karlovy Vary, Klášterec nad Ohří, pronikali na Tachovsko a Všerubským průsmykem na Chodsko.
V noci z 3. na 4. května Churchill opět žádal Eisenhowera, aby zvážil osvobození Prahy. Vrchní velitel angloamerických vojsk si začal uvědomovat, že by to jeho divizím nedalo tolik práce. Proto v podvečer informoval Antonova: „...bude-li to situace vyžadovat, jsme připraveni postupovat v Československu až po linii řek Vltavy a Labe, abychom vyčistili jejich západní břeh...“ V té době sváděla Rudá armáda prudké boje ještě na Moravě a u Drážďan.
Generál Antonov hned druhý den odmítl: „Sovětské velení už udělalo nezbytné přeskupení vojsk a připravilo všechno k zahájení těchto operací... Aby se předešlo možnému promíchání vojsk, žádá sovětské velení generála Eisenhowera, aby nepostupoval se spojeneckými vojsky v Československu dál na východ od původně stanovené linie.“
To znělo logicky. Vždyť už nejednou se stalo, že ruští stíhači zaútočili na americké stroje, které se dostaly příliš daleko na východ. A v Jugoslávii naopak Američané bombardovali sovětskou kolonu. Takové nepříjemné omyly by se mohly přihodit i v Československu.
Ve skutečnosti však náčelník štábu Rudé armády lhal – jeho vojska se nezačala k útoku na Prahu ani připravovat. Ostravská operace, jejímž konečným cílem měla být metropole nad Vltavou, selhala. Nevyšel ani útok u Olomouce, který měl stejný úkol. Němci se pořád ještě silně bránili.
Povstání, den po dni4.5. - 9.5.1945
  |
Mezitím v pátek 4. května v 19:30 hodin telefonoval Bradley Pattonovi, který měl svůj štáb v Regensburgu (Řezně): „Právě volal Ike. Máš zelenou na Československo, Georgi. Kdy můžeš vyrazit?“
„Hned zítra ráno.“
Když položil velitel 3. armády telefon, obrátil se ke svým důstojníkům: „Naším cílem by mohla být Praha.“ To dokáže, má pod sebou největší armádu, jaké kdy velel – 540 tisíc mužů.
Domažlická odbojová organizace Niva, která patřila k Radě tří, navázala 21. dubna spojení s americkou armádou za starou státní hranicí. Spojky informovaly Američany o německých postaveních a pomáhaly jim hledat nejvhodnější cesty.
Za ranního deště a sněžení začali Američané přecházet průsmyky do Čech. Do chodské metropole vjely tanky s bílou hvězdou v sobotu 5. května v poledne. První českou obcí za Nýrskem směrem na Klatovy byly Janovice nad Úhlavou, kam došla pěší hlídka v neděli ráno. Německá divize, která měla tuto oblast bránit, se už ve čtvrtek vzdala Američanům.
„Dobrý Bože!“ vykřikl nadšeně Beneš, když uslyšel v Košicích zprávy BBC o postupu americké armády. A volal na svou ženu: „Haničko! Američané právě vstoupili do Československa! Patton překročil hranice!“ Cítil v tom naději, že americká armáda dojede do Prahy dřív než Rusové.
Avšak pluky, které postupovaly v severozápadních a jihozápadních Čechách, místy narážely na poněkud silnější odpor, než bylo obvyklé v poslední době. Většina Němců se Američanům radostně vzdávala, protože se bála Rusů.
Ještě v sobotu 5. května převeleli od 1. armády k Pattonovi 5. sbor generálmajora Clarence R. Huebnera. Huebner právě večeřel na tankové střelnici v Grafenwöhru v jihovýchodním Německu, když mu to přišel povědět náčelník štábu.
Teď mám dvanáct hodin na to, než dostanu od nového velitele rozkaz – uvažoval generál před svým štábem.
Ale ještě mu nevychladla polévka, když se ozval Patton. Po několika vojáckých větách mu řekl: „Chci, abyste ráno zaútočil na Plzeň.“
Huebner souhlasil. Když se vrátil ke svému štábu, zavtipkoval: „Pánové, tentokrát jsem se zmýlil. Místo dvanácti hodin to bylo pouhých dvanáct minut. Za svítání vyrážíme na Plzeň.“
Zatímco v Evropě byla ještě hluboká noc, v sobotu 5. května změnili své názory vedoucí pracovníci amerického ministerstva zahraničních věcí. Poslali do Bílého domu naléhavé doporučení, aby americká vojska postoupila až k Vltavě. Tím by se totiž vytvořily výhodnější podmínky pro jednání s Moskvou o Československu. Ministerstvo bylo rozhořčeno jednáním Sovětů, kteří zabránili západním diplomatům, aby doprovázeli novou československou vládu při její cestě z Moskvy na osvobozená území. Ale prezident Truman, který stále ještě neuměl vládnout, nenašel čas, aby se takovou drobností zabýval.
Když se v sobotu k večeru Patton dovídá o bojích v Praze, volá Bradleyho: „Brede, já teď s tebou ztratím spojení a hlášení o postavení svých jednotek ti podám zítra z telefonní budky na Václavském náměstí.“
Bradley nesouhlasí: „O tom musí rozhodnout vrchní velitel – Ike.“
Konec třetího dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Pokračování si můžete přečíst ve středu, nebo v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde, druhý pak tady.
