Španělské království zachovalo v první světové válce neutralitu a diplomatická i ekonomická prestiž Madridu v zahraničí díky ní rostla. Obtíže, s nimiž někdejší koloniální velmoc zvládala svěřené území v Maroku, ovšem naznačovaly, že existuje i odvrácená strana španělského úspěchu.
Nevyvážená vnitřní politika krále Alfonse XIII. prohlubovala rozdíly ve společnosti. Bohatství plynoucí ze španělské neutrality míjelo nemajetné vrstvy a jejich nespokojenost ještě stoupala v důsledku světové hospodářské krize.
Politické, sociální, duchovní a nacionalistické proudy, které na to upozorňovaly, se generál Primo de Rivera pokusil potlačit pomocí vojenské diktatury. Když selhal a po něm padla i monarchie, bylo Španělsko v prosinci 1931 prohlášeno republikou. Ani ta ovšem nedokázala vyváženě hájit zájmy movité elity a netrpělivého obyvatelstva, které očekávalo rychlé provedení agrární reformy a vyřešení sociálních dopadů hospodářské krize.
Stávky dělníků a rolníků nebyly jediným problémem vlády. Situaci komplikovali regionální separatisté i proticírkevní agitace radikálů. Většina španělské katolické veřejnosti proto po dvou bouřlivých letech zvolila pravici.
Levice zbavená vládní odpovědnosti se však paradoxně díky volební prohře mohla ještě více soustředit na organizaci revolučního hnutí.
Občanská válka ve ŠpanělskuV krvavém konfliktu se proti sobě postavili převážně levicoví republikáni bojující na straně vlády druhé španělské republiky a povstalci reprezentující armádu, katolickou církev a velkostatkáře. Do čela povstalců se postavil generál Francisco Franco. Zatímco vládu lidové fronty podporoval Sovětský svaz a Mexiko, povstalecké jednotky se mohly spolehnout na pomoc nacistického Německa. Španělská občanská válka si vyžádala na 450 tisíc životů.  Španělský diktátor Francisco Franco na oficiálním snímku z roku 1948 Vedle tisícovek interbrigadistů (včetně asi 2 000 Čechoslováků) se do ní zapojilo Německo, Itálie i Sovětský svaz. Španělsko se tak pro ně podle některých historiků stalo vojenským cvičištěm před druhou světovou válkou. Kvůli rozbrojům v levicovém táboře skončila válka v roce 1938 vítězstvím lépe organizovaných frankistů. Když v dubnu 1939 padla poslední bašta odporu Valencia, začala v zemi téměř čtyřicetiletá Frankova diktatura, s níž se země vyrovnává dodnes. Po Frankově smrti v roce 1975 postihla zemi "amnesia total" - o zločinech se nemluvilo, aby se neotevíraly staré rány. Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu. |
Nejsilnějšími odpůrci buržoazní republiky byli anarchosyndikalisté, kteří dlouhodobě spoléhali na svůj vliv v odborech a účasti ve vládě se vyhýbali. Teprve v roce 1935 se je Joaquínu Maurínovi podařilo sjednotit v Dělnické straně marxistické jednoty (POUM). Smířlivější levicoví republikáni a socialisté tvořili jádro relativně konstruktivního vládního tábora, kam se vrátili po nových volbách v roce 1936.
Stupňující se obavy z radikálního rozchodu se španělskými tradicemi však krátce po tomto druhém volebním úspěchu levice podnítily energickou a důkladně připravenou vzpouru armády.
Neúspěch politiky nevměšování
Koncem července 1936 už vzbouřené vojsko kontrolovalo třetinu španělského území a generál Francisco Franco y Bahamonde v jeho čele si zajistil německou i italskou pomoc při dopravě dalších povstaleckých jednotek z Maroka.
Republikánská vláda, které zůstalo přibližně sto tisíc dezorganizovaných vojáků, byla v zájmu zajištění alespoň základní obrany nucena ozbrojit dělnické odbory. Tím ovšem podlomila svou schopnost kontrolovat ozbrojence a prosazovat vlastní politiku.
Republikánskou zónu ovládlo svévolné násilí namířené proti oporám dřívějšího režimu, především proti katolické církvi. Premiér José Giral požádal současně o pomoc Společnost národů, kterou vítězové první světové války vytvořili, aby dohlížela na mírové řešení mezinárodních sporů.
Oslovení politici ovšem upřednostnili názor, že ve Španělsku jde o vnitřní záležitosti a odmítli zasáhnout. Vyhlásili pouze embargo na zbrojní dodávky a k jeho kontrole vytvořili Mezinárodní výbor v Londýně. V něm kromě zástupců hostitelské země zasedli reprezentanti Francie, Itálie, Německa a spolu s nimi také delegáti nováčka vrcholné evropské politiky, Sovětského svazu.
Pro Moskvu se jednalo o první příležitost prověřit spolehlivost nové sovětské strategie, kterou zareagovala na nástup nacistů v Německu. Sověti se pokoušeli zabránit vytvoření mezinárodní antikomunistické koalice tak, že ztrátu původního německého spojence kompenzovali přijetím závazku dbát o kolektivní bezpečnost. Vstoupili proto do dříve odmítané Společnosti národů a pokoušeli se ji proměnit v základnu evropské antifašistické aliance mezi Moskvou, Paříží a Londýnem.
Takový obrat sovětské zahraniční politiky předpokládal změnu bolševické ideologie, která byla do té doby ostře vyhraněna proti kapitalistickým vládám a pobízela světový proletariát k jejich svržení.
Sovětská pozice ve Společnosti národů, stejně jako v londýnském Mezinárodním výboru, byla ale slabá. Návrhy Moskvy nenacházely větší pochopení ani potom, kdy bylo z mnoha zdrojů potvrzeno, že se Berlín a Řím vojensky angažují na straně Francových nacionalistů.
Za této situace se Moskva rozhodla využít sovětskou dominanci v mezinárodním komunistickém hnutí a inspirovala vytvoření dobrovolnických jednotek na pomoc Španělsku. Formálně o tom rozhodla odborářská odbočka Komunistické internacionály (Profinterna) na schůzce 26. července 1936 v Praze, když slíbila vyslat na pomoc španělským republikánům pětitisícovou brigádu dobrovolníků.
Španělští komunisté získali současně miliardu franků jako příspěvek sovětských odborářů, solidarizujících se španělskými republikány. Mezinárodní výbor v Londýně se také tuto sovětskou aktivitu pokusil zastavit a v polovině ledna 1937 zakázal pod hrozbou půlročního vězení účast na dobrovolnické akci pro Španělsko.
Sovětská pomoc za španělské zlato
Nepočetní španělští komunisté zůstávali až do občanské války na okraji zájmu španělské společnosti i Sovětů. Většinu obvyklých bodů komunistického programu nabízeli radikálně uvažujícím Španělům autentičtější anarchisté, kteří vlivu Moskvy oponovali.
Příležitost zastavit nápor Francových nacionalistů spojením s Moskvou proto na počátku občanské války dostal socialista Francisco Largo Caballera. V září roku 1936 byl jmenován španělským premiérem a krátce poté uzavřel se Sovětským svazem úmluvu o uložení tří čtvrtin španělských státních rezerv v Moskvě.
Sovětský komisariát pro finanční záležitosti převzal na základě této dohody 510 tun španělského zlata a v listopadu je začal rozprodávat, aby pokryl válečné potřeby republikánů. Španělsko získalo díky tomu od října 1936 do února 1939 ze Sovětského svazu přibližně 500 tisíc tun vojenského materiálu, potravin a oblečení.
Kominterna zahájila nábor dobrovolníků 18. září a sovětské stranické vedení poté rozhodlo o prvních dodávkách zbraní pro Španělsko. Stalin vyzval v polovině října londýnský Mezinárodní výbor k odstranění zbrojního embarga, protože se podle jeho názoru politiku nevměšování do španělských záležitostí nedařilo prosadit.
Současně se ze sovětských lodí v jižním Španělsku vylodilo prvních padesát sovětských tanků s municí. První jednotky interbrigadistů byly oficiálně zformovány 22. října 1936 a vláda Larga Caballera oznámila, že jejich pomoc přijme.
Ještě téhož dne sovětské vedení odsouhlasilo nové zbrojní dodávky Španělsku včetně letadel. Dvě stovky španělských mladíků zamířily v prosinci na úpatí Kavkazu, aby se po půlročním improvizovaném výcviku proměnily v republikánské piloty.
Zatím řídili sovětské stíhačky ve Španělsku sovětští letci. Poprvé úspěšně napadli německou legii Condor nad Madridem 4. listopadu, v dalších střetech už však z momentu překvapení nemohli těžit a nevyhnuli se ztrátám. Letadla byla proto dodatečně konstrukčně upravována.
První sovětské letouny totiž doprovázela do Španělska vedle patnáctky sovětských pilotů téměř šedesátka techniků a montérů, kteří podobně jako ostatní sovětští vojenští specialisté, poradci a pozorovatelé v praxi nepodléhali republikánskému vedení. Plnili cíle diktované Sověty. K těm patřilo ověření účinnosti sovětských zbraní, spojovací techniky a nových bojových teorií.
Pozornost zahraniční veřejnosti, která prostřednictvím výborů na pomoc demokratickému Španělsku organizovala finanční i materiální sbírky, mezitím záměrně poutali interbrigadisté a plamenná prohlášení antifašistických intelektuálů.
Jemně je osnovala Všesovětská společnost pro kulturní styky se zahraničím ve spolupráci s dlouholetými zahraničními příznivci bolševiků. Republikánská vláda se díky nim těšila z podpory špičkových světových literátů, kteří přijeli do Valencie na druhý Mezinárodní kongres spisovatelů proti fašismu svolaný narychlo v červenci 1937. Propagandistický dopad této akce byl mimořádný. Někteří delegáti dokonce odcházeli z kongresu přímo do interbrigád.
Právě s interbrigadisty, pověstnými španěláky, je česká paměť o španělské občanské válce nejvíce spojena. Nejčastěji je připomínán pěší prapor Klementa Gottwalda, Masarykův prapor nebo kulometná divize J. Žižky z Trocnova, méně se ví o československém lazaretu v Guadalajaře. Obětavý zdravotní personál, lékaři, sestry a sanitáři představovali ostatně přibližně třetinu z celkově odhadovaných 35-40 tisíc interbrigadistů.
Ačkoliv se v porovnání se španělskými bojovníky jednalo o zlomek republikánských sil, ohlas působení interbrigád byl v zahraničí mimořádný. V jejich jednotkách se od počátku objevovaly známé tváře. Nejdříve se ke španělským republikánům přidala část cizinců, kteří vpředvečer vojenského puče přijeli do Barcelony na Lidovou olympiádu, sportovní podnik připravený jako výtka chystané pompézní Olympiádě v Berlíně.
Další cizinci se po nelegálním přechodu francouzských hranic shromažďovali v Albacete, kde byli dobrovolníci vyzbrojeni sovětskými zbraněmi a nasměrováni kominternovskými funkcionáři do konkrétních jednotek a akcí. Podporovat přijeli španělskou republiku, ne komunismus, a teprve na místě zjišťovali složitost situace. Často ani nebyli členy komunistických stran.
Pád republikánského Španělska
Pro stabilitu republikánské fronty bylo klíčové, že sovětská podpora proudila nyní primárně k původně marginálním španělským komunistům, kteří bezvýhradně sledovali sovětské instrukce. Ty oproti zažité představě nestavěly na okamžitém provedení socialistické revoluce nebo kolektivizace venkova, ale usilovaly o zachování lidové fronty, v níž by komunisté získali rozhodující vliv.
Zlom nastal v květnu 1937. Sovětská tajná policie tehdy vyvolala masakr barcelonských členů Dělnické strany marxistické jednoty a začala připravovat proces s jejich vedením, které se snažila usvědčit z profašistické špionáže.
Španělský soudce sice tomuto tlaku nepodlehl, jednota republikánského tábora však byla ztracena. Špatně řízená červencová bitva u Brunete rozklad dokonala. Represe a vojensky nevysvětlitelné ztráty na frontě vyvolaly dojem, že republikánské Španělsko má ve skutečnosti dvě velení – jedno bojující za socialismus a druhé, gangsterské, placené Kominternou.
GuernicaHistoricky hlavní město sveřepých Basků leží pár kilometrů od moře na severošpanělském pobřeží. Obec Guernica y Luno, v níž dnes žije asi 16 tisíc obyvatel, má pro nejstarší osadníky Pyrenejského poloostrova výjimečný význam.  Pablo Picasso: Guernica Pod památným dubem se scházeli radní baskických obcí a kastilští panovníci tam stvrzovali Baskům jejich práva. Stojí zde i baskický první parlament. Dnes se tam konají už jen slavnostní zasedání a parlament Baskického autonomního společenství sídlí ve Vitorii. |
Disciplína vojáků upadala. Na jaře 1938 se frankistům podařilo severně od Valencie rozdělit zbylé republikánské území na dvě části a v létě zvítězili v bitvě na řece Ebro. Zimní generální ofenzivou Franco ovládl zbytek území a 1. dubna vstoupili jeho vojáci do Madridu.
Výsledky španělského testu
Získal s ním i symbolickou odpověď na obraz, kterým zachytil Pablo Picasso charakter frankistického Španělska po německém bombardování Guerniky. Hlad, chudoba a rusifikací završený rozvrat Madridu poskytl Francovi dokonalé pozadí pro vyhlášení slibu, že pozvedne spirituální a materiální úroveň života, a vrátí tak Španělsku jeho hlavní město i zemi.
Sovětská intervence do španělských záležitostí, nabyla během tří let mimořádný rozměr. Sledovala přitom více než republikánské cíle zájmy Moskvy. Spolehlivost nového sovětského spojeneckého systému i nových sovětských válečných technologií se ve skutečném střetnutí projevila jako nedostatečná.
Neochota Paříže a Londýna účinně zasáhnout proti nasazení italského a německého válečného arzenálu ve Španělsku přesvědčila Stalina, že jeho obavy z vytvoření protisovětské koalice v Evropě byly správné. Odklon Sovětského svazu do izolace se stal nezvratným. Od podpisu Mnichovské dohody Moskva španělskou strategii dál nerozvíjela. Neochotně nabídla pouze azyl těm, kterým po návratu z republikánské fronty hrozily tresty, a soustředila se na své vnitřní záležitosti.
Tříletý souboj o duši Španělska ukázal, že mír přestal být dvacet let po první světové válce všeobecně respektovanou nejvyšší hodnotou. Zpochybnily ho jiné ideály.
Proti sobě stály cíle, které nebylo možné rychle a k všestranné spokojenosti vyjednat. Rozpolceny proto zůstávaly i evropské politické elity, které se po celou dobu trvání čitelného španělského konfliktu neshodly, zda lze do vnitropolitických problémů jiného státu zasáhnout, a pokud ano, pak proti komu a jak. Že by řešením mohly být pasivita a izolace, které zvolily, však vyvrátil následný vývoj.
