O dobytí pevnosti se už od začátku října 1944 marně pokoušeli Kanaďané. Českoslovenští vojáci je vystřídali. Zhruba 12 tisíc vojáků wehrmachtu stálo proti čtyřem tisícům Čechoslováků.
Otakar Riegel na dobovém snímku
Jedním z nich byl rodák z Rychvaldu Otakar Riegel. Jeho rodina se po obsazení Těšínska Německem v září 1939 dostala do velmi špatné finanční situace. Měli hypotéku na dům a otec jako vysloužilý československý voják nedostal žádný důchod.
Dluhy se stále zvětšovaly, a tak se otec rozhodl, že podepíše tzv. Volksliste - listinu Němců (co podpis znamenal, čtěte v boxu). Následkem toho musel Otakar později narukovat do wehrmachtu. „Měl jsem šestnáct roků, když to otec podepsal. V sedmnácti mě odvedli, a když mně bylo osmnáct a dva měsíce, tak jsem před Vánocemi, 20. prosince 1943, narukoval do wehrmachtu,“ vzpomíná pro Paměť národa Otakar Riegel.
Ze 120 přežili jen čtyři
Podobně se do wehrmachtu dostal Josef Liška z Nošovic. Jeho otce jako bývalého starostu odvezli na gestapo a z vězení ho propustili jen pod podmínkou, že podepíše listinu Němců. Josefa Lišku pak v prosinci 1942 povolali do wehrmachtu.
Josef Liška v československé brigádě v roce 1945
V létě roku 1944 padl Otakar Riegel u města Caen ve Francii do zajetí. Stalo se tak během vylodění spojenců v Normandii. Celou jeho jednotku zdecimovalo spojenecké bombardování. „V baterii nás bylo sto dvacet a tu hrůzu jsme přežili jenom čtyři. Z toho ještě jeden raněnej. V ruce měl obrovskou díru a prosil mě ať ho zastřelím. Neměl jsem tu povahu. Když skončilo bombardování, chtěl jsem jenom zrcátko, abych se přesvědčil, jestli nejsem šedivý,“ dodává Otakar Riegel.
Josef Liška z wehrmachtu dezertoval o něco dříve a díky francouzským partyzánům se dostal do severní Afriky a z ní pak do Velké Británie.
Maso smíchané s uniformou
Ve Velké Británii Otakar Riegel i Josef Liška dobrovolně vstoupili do Československé samostatné brigády a krátce po výcviku je přemístili k Dunkerque.
Otakar Riegel se tam 5. listopadu 1944 s dalším vojákem přihlásil na obhlédnutí vybombardovaných německých pozic. Celou cestu je Němci ostřelovali minometnou palbou.
„Miny padaly pár metrů od nás. Oba dva jsme měli za krkem plno hlíny,“ vzpomíná pamětník na cestu k domu, kde měli němečtí vojáci své pozice. Na zahradě u domu uviděli dva mrtvé Němce. „Jeden stál, oči otevřené a krev mu stékala po tváři. U toho druhého to bylo jen maso smíchané s uniformou.“
V domě nemohli nikoho nalézt, protože Němci se schovali v bunkru za domem. Z úkrytu se jim nechtělo, a tak jim na střechu bunkru hodili granát. Teprve potom se všech jedenáct německých vojáků vzdalo.
Proč museli obyvatelé Těšínska do wehrmachtuPo obsazení Těšínska vojsky wehrmachtu v září 1939 se Němci snažili kraj germanizovat proti slovanským vlivům. Vznikla Deutsche Volksliste neboli listina Němců, v níž byli noví obyvatelé třetí říše zařazováni do různých kategorií. Ve třetí kategorii se nacházeli občané německého původu, kteří zpravidla už nemluvili německy, a příslušníci tzv. zwischenschicht (doslova „mezivrstva“), což byli Kašubové, Mazurové a Slezané – ti ale nesměli být členy polských spolků. Tzv. Volksliste byli Češi a Poláci mnohdy nuceni podepsat pod nátlakem. Tím, že rodiče přijali tzv. Volksliste, se na jejich děti automaticky vztahovala branná povinnost. |
Josef Liška zase vzpomíná, jak čistili dobyté území od min. Většinou se tak dělo v noci, aby vojáky neostřelovaly německé jednotky. „Kamarád šlápl na minu a utrhlo mu to nohu. Řval. Křičel. Za chvilku Němci vypustili osvětlovací rakety. Všichni jsme museli ležet. Trvalo tak dvě hodiny, až Němci přestali rakety pouštět.“ Zraněný voják nakonec přežil. Zachránili ho vojenští doktoři.
U Dunkerque se bojovalo až do posledních dnů války. V dubnu 1945 v bojích o továrnu Filature Otakaru Riegelovi ještě před očima zemřeli tři kamarádi.
Dne 9. května 1945 se německá posádka přístavu konečně vzdala. Všem se ulevilo, ale Riegel vzpomíná, že pro něj se jednalo o poněkud předčasné oslavy. „Když válka skončila, tak každý byl smutný, protože nevěděl, co je s jeho blízkými. Nějaká enormní radost nebyla. Radost přišla, až když jsem se dozvěděl, že jsou moji rodiče živí.“
Místo vděku výslechy, vězení a doly
Sedmiměsíční obléhání Dunkerque nakonec zaplatilo životem 200 z 4000 nasazených československých vojáků. Na mnohé z těch, kteří se vrátili, čekaly později v komunistickém Československu politické procesy a ponížení. K výslechům na StB musel i Josef Liška.
Útok na Dunkerque s tanky Cromwell 28. října 1944
Otakar Riegel dostal v roce 1948 výpověď ze zaměstnání a několik let pak pracoval v dolech. „Moc kamarádů mně zavřeli a já to hrozně vnímal. Lidé nasazovali životy za svobodu národa a ti darebáci je ve vymyšlených procesech dokázali odsoudit k trestu smrti,“ dodává na závěr plukovník ve výslužbě Otakar Riegel.