Podle některých se jednalo o koncentrák, jiní říkají, že šlo o pracovní tábor. Čeští politici se o tom nedokázali shodnout, spor se dokonce dostal k soudu. Dodnes zde stojí velkovýkrmna vepřů postavená v sedmdesátých letech minulého století.
Od srpna 1942 do května 1943 prošlo táborem v Letech 1 309 lidí, většinou Romů. V tomto období přímo v táboře zemřelo 326 osob, především kvůli podvýživě, špatnému zacházení a zanedbané lékařské péči. A pro další stovky se Lety staly smutnou předehrou na cestě k osvětimským plynovým komorám.
Pamětník Jan s maminkou
Panu Janovi (celé jméno si pamětník nepřál uvést) je dnes skoro osmdesát pět let a žije obklopen početnou rodinou v malé obci v pohraničí. Reportéři Post Bellum se o něm dozvěděli, že je jedním z posledních pamětníků, kteří přežili romský holocaust v Čechách. Nakonec se ukázalo, že Romem není, táborem v Letech ale jako dítě prošel.
S Romy, kterým se tehdy i oficiálně říkalo cikáni, měl společný osud vyděděnce z okraje společnosti. Narodil se v letech velké hospodářské krize v malé středočeské vísce. „Děda byl vyučený řemenář, táta opravoval deštníky, brousil nože, prodával nůžky.“ Své řemeslo uplatnili o poutích a trzích, a tak se svým „kočovným“ způsobem života příliš nelišili od tehdejší romské populace.
Kmen národa malého očistit od parazitů, žádala petice
Tlak na nepočetnou a dílem asimilovanou cikánskou komunitu zesílil v letech druhé republiky. V době ekonomických potíží, kdy společnost obtížně vstřebávala příliv desetitisíců uprchlíků ze zabraného pohraničí, se Romové jako už tolikrát stali ventilem společenské frustrace. Zastupitelé z moravských Svatobořic například v petici předsedovi vlády z 5. února 1939 psali: „I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou cikáni.“
Tábor v LetechV „cikánském táboře“ v Letech u Písku bylo od srpna roku 1942 do května 1943 internováno celkem 1 309 lidí, z nichž více než čtvrtina - 326 lidí - internaci nepřežilo. Další čtvrtina vězňů byla propuštěna nebo utekla. Ostatní Romové byli transportováni do koncentračního tábora Osvětim. Portál Holocaust.cz uvádí, že z českých zemí bylo do Osvětimi dohromady deportováno více 5 500 Romů. Poválečná romská populace v Čechách a na Moravě se následkem nacistického „řešení cikánské otázky“ snížila na asi 800 lidí. Porevoluční vlády se dosud bez úspěchu snažily vyřešit nedůstojnou situaci, kdy na místě utrpení stovek nevinných lidí stojí velkovýkrmna vepřů. |
Pár týdnů dnů před likvidací druhé republiky a nastolením protektorátu vydala vláda nařízení o zřízení kárných pracovních táborů. V Čechách a na Moravě vzniklo takových lágrů několik, mezi nimi i tábor v Letech u Písku, otevřený v srpnu 1940. Zpočátku měl sloužit jako zařízení pro osoby vyhýbající se práci.
Většinu internovaných tvořili propuštění kriminálníci, které měla tvrdá dřina a pobyt v táboře přivést ke znovuzískání pracovních návyků. Velení a dozor nad lágrem měli na starosti čeští četníci. Smyslem tábora zpočátku nebyla rasová segregace. Uvádí se, že ze stovek internovaných v období 1940–1942 v Letech a v obdobném lágru v Hodoníně u Kunštátu na Moravě tvořili Romové 10–25 procent uvězněných.
Cikánský tábor
To se zásadně změnilo v létě 1942 vydáním nového výnosu „o potírání cikánského zlořádu“. Na jeho základě měla policie sepsat všechny Romy i „osoby žijících po cikánském způsobu.“ To se týkalo prostitutek, trhovců a dalších lidi z okraje společnosti. Z pracovního tábora se stal tábor „cikánský“. Teď už nezavírali jen muže, ale celé rodiny.
Většinu dosavadních vězňů propustili nebo převezli jinam. Od 2. srpna 1942 začaly první deportace. Ke konci měsíce už tábor v Letech obývalo 1 040 osob, čímž byla maximální kapacita lágru asi trojnásobně překročena. Mezi nimi nechyběla ani početná rodina pana Jana.
Vzpomíná, že nejprve žili v boudách jako rodina, ale potom je rozstěhovali. Muži, ženy a děti do 14 let bydleli zvlášť v lágrových barácích. Pamětníkův tatínek prý kamsi jezdil „lámat kámen“. Jan zůstával s dětmi zavřený v lágru: „Bloumali jsme, ničím jsme se nezabývali, jen poflakovali, občas nás řezali,“ stěžuje si dodnes na krutost tamních českých četníků. „Češi dovedou být ohromně zlí,“ říká Jan. S romskými dětmi se prý příliš nesžil, z jejich řeči si prý pamatuje pouze oslovení Dylino. Nejvíc se kamarádil se stejně starým židovských chlapcem jménem Stein. Po válce už ale o něm nikdy neslyšel, pravděpodobně zahynul v plynových komorách.
Epidemie tyfu
Neúnosné zdravotní a hygienické podmínky přeplněného tábora vedly od počátku v masivnímu rozšíření nemocí, hlavně svrabu, později k epidemii skvrnitého tyfu
„Ráno jsem vstal a viděl, že dvě nebo tři děti zůstaly mrtvé,“ vzpomíná Jan. Mezi dětmi, kteří tvořili skoro polovinu osazenstva tábora, patřil k těm starším, a tak bylo na něm, aby pomáhal s úklidem mrtvol. Vynášeli je z baráku ven a tam je skládali do beden – rakví, ve kterých těla odváželi. Velitel tábora Josef Janovský problémy s nákazou podcenil, což vedlo k jeho odvolání protektorátními úřady.
Epidemii se podařilo zvládnout až zásahem povolaných lékařů – specialistů počátkem roku 1943. To už se ale blížil zánik tábora. 7. května 1943 byl vypraven z Let poslední transport čítající 420 osob, který směřoval do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zbylé dvě stovky vězněných propustili a posledních dvacet osob určili k likvidaci tábora, dřevěné baráky zbourali, dřevo spálili, vše zavezli vápnem.
Otec zemřel a já nevím, kde je pochovaný
Jednou z prvních obětí tyfové epidemie se stal Janův tatínek, který zemřel ve věku 32 let. Jan v Letech strávil celkem deset měsíců. Zachránil je dědeček, který internován nebyl a kterému se podařilo doložit, že se nejedná o romskou rodinu. Byli volní, ale přišli o živitele. Přežívali ve velmi nuzných poměrech, bydleli v márnici. Jan i někteří další sourozenci skončili v dětském domově. Po válce se vyučil krejčím, založil rodinu, živil se jako lesní dělník a na dráze.
Na místě bývalého romského koncentračního táboru v Letech na Písecku je dnes velkokapacitní vepřín.
Na místě lágru se kvůli tyfové nákaze dlouhá léta nesmělo nic pěstovat. Až v sedmdesátých letech minulého století u Letů postavili velkovýkrmnu vepřů. „Můžeme poděkovat jedině komunistům, oni byli ta prasata, která ten prasečinec postavila,“ má jasno pamětník Jan.
K možnému přesunu vepřína a vybudování důstojného pietního místa je ale skeptický. „To by stálo miliardy. Já myslím, že už to ani nemá cenu. Vždyť otec zemřel a já ani nevím, kde je pochovaný. Někde v lese nad tím prasečincem,“ povzdechl si Jan.